Cesta do Kuwaitu probíhala navýsost příjemně, na letiště v Colombu jsem totiž zamrkala na slečnu, která mi vydávala boarding pass, a podařilo se mi získat zadarmo upgrade do business class. V pohodlném křesle jsem usnula ještě před tím, než se letadlo vzneslo, a vzbudila jsem se jen na chvíli na jídlo.
S Kuwaitem jsem měla velké plány díky šestihodinovému stopoveru a možnosti získat vízum on arrival za 3 KWD. Nakonec byl ale let lehce zpožděný díky pozdějšímu odletu z Colomba a řada na víza v Kuwaitu vypadala, že celá procedura zabere víc než hodinu, se kterou jsem počítala. Zůstalo by mi tedy za centrum jen zcela minimální množství času, což se mi nezdálo úplně úměrné ceně, kterou bych musela zaplatit za taxi do centra, po centru a zpět na letiště.
Bleskově jsem tedy přehodnotila plány, vyzvedla si voucher na jídlo v letištní restauraci a pustila se do hledání nějakého příjemného místa, kam bych si sedla a nabila si notebook. Letiště ale nepůsobilo úplně traveller friendly dojmem, navíc jsem ušetřila hodně peněz vynecháním Kuwait City ze svého programu, tak mě napadlo zjistit, kolik by stál vstup do letištního salonku. První cena, kterou paní za stolem vyslovila, mě úplně neoslnila, tak jsem poděkovala a šla si zase po svých. Jaké bylo ale mé překvapení, když mě asi o deset minut později stejná paní našla úplně v jiné části letiště, že mi dá padesátiprocentní slevu. Tu už jsem si líbit nechala a šla jsem se vyvalit do salonku. Jídlo se příliš neobměňovalo, zřejmě proto, že v salonku bylo minimum lidí, ale bylo moc dobré. Až jsem díky tomu nestihla využít svůj voucher na jídlo!
 |
| Kuwait Airport - Dasman Lounge |
Jakkoli jsem sledovala čas relativně pečlivě, nechtělo se mi salonek opouštět, což vyústilo v to, že jsem ke gatu doběhla na poslední chvíli a mezi posledními. Pár Kuvajťanů jsem pobavila svou obavou o to, aby letadlo neodletělo beze mě (do letištního busu jsme totiž nastoupili deset minut před plánovaným odletem), ale ujistili mě, že v Kuwaitu má zpoždění každý. Tak tedy dobrá. Do letadla jsme nastoupili pět minut před plánovaným odletem a letadlo i tak vylétlo na čas.
Al Ain
V Dubaji mě už čekala moje skvělá couchsurferka z Al Ainu Cecília, která byla zrovna ten den v Dubaji za kamarádkou, takže se nabídla, že mě vyzvedne. Společně jsme přejely na starou známou stanici Al Ghubaiba a odtamtud si vzaly autobus do Al Ainu. Tentokrát bylo potřeba koupit si obyčejné papírové jízdenky, jelikož z Dubaje do Al Ainu jezdí téměř výhradně minibusy, které nemají čtečku na kartu.
Cesta do Al Ainu probíhala příjemně, celou dobu jsme si povídaly a uteklo to. Dorazily jsme ale celkem pozdě, takže už jsme se jenom domluvily, co budeme dělat další den, a šly na kutě.
Další ráno jsme spolu vyrazily do víru Al Ainu a prohlídku města jsme započaly v kavárně Shakespeare and Co., kterých je v Al Ainu více a nabízí skvělé snídaně i zákusky. Po snídani jsme se vydaly do jedné z oáz a přilehlého muzea. Procházka oázou byla příjemná, přesně tak, jak by člověk od oázy očekával.
 |
| Shakespeare and Co., lehce přeplácané, ale jinak úplně geniální místo na snídani, brunch či čaj o páté :) |
 |
| Pevnost u oázy |
 |
| Uvnitř pevnosti |
 |
| Muzeum |
 |
| Oáza |
Pak jsme se prošly po městě a nakonec si vzaly taxi na velbloudí trh, který byl rozhodně zlatým hřebem dne. V areálu se nedoporučuje příliš fotit, protože si místní okamžitě řeknou o bakšiš, ale já jsem s tím nějaký zásadní problém neměla, naopak mě spíše pobízeli, ať fotím, že nic nechtějí. Někteří mě i poprosili, ať si vyfotím je samotné :))
 |
| Křivozubý velbloud dělá oči na vyfiknutou velbloudici (nebo vyfiknutého velblouda) |
 |
| Slaďouš |
 |
| Na trhu se prodávaly i kozy, a za pouhých 500-600 dirhamů! |
 |
| Hoši se chtěli fotit :)) |
Odpoledne jsme se vrátily domů do "compoundu", najedly se a počkaly na Ceciliina manžela Johna, až se vrátí z práce. Spolu jsme potom vyrazili autem na Jebel Hafeet, horu, která se tyčí nad Al Ainem. Z Jebel Hafeet je vidět nejen celý Al Ain, ale také Omán, který je doslova na druhé straně hory. Ve tmě pak svítí i dálnice, která vede podél hranice s Ománem až do Saúdské Arábie.
 |
| Než jsme pod Jebel Hafeet dojeli, už se téměř setmělo |
 |
| Výhled z Jebel Hafeet |
 |
| Jebel Hafeet |
Po cestě dolů jsme se zastavili v hotelu pod vrcholkem hory, který nabízí dokonce i bobovou dráhu, která vychází lehce za okraj hory, čímž může jistě nabídnout vysoce adrenalinový zážitek. Bohužel pro hotel, který bobovku postavil ještě před tím, než k jejímu provozování získal povolení, přesně tohle bylo důvodem pro zamítnutí povolení. Na lehce visuté bobové dráze s výhledem na celé město se tak můžou leda procházet všudypřítomné toulavé kočky.
Po návratu z Jebel Hafeet jsme si ještě zašli do restaurace na sushi a hranolky ze sladkých brambor (mimochodem opravdu zajímavé :)), kde jsme dostali jako pozornost podniku i skvělý dortík.
 |
| Pozornost podniku :)) |
Další ráno jsme s Cecílií vyrazily na centrální trh, kam obvykle nechodí, respektive tam byla jen jednou, ale připadal jí špinavý a prodejci otravní. Nakonec se jí tam ale tak zalíbilo, že tam chodí pro ovoce a ryby dodnes, navíc oproti cenám supermarketů se mnohé zboží prodává i za polovinu a v lepší kvalitě.
 |
| Části datlové palmy na prodej |
 |
| Vykulená ryba |
 |
| Vysmátý prodavač zeleniny, kterou bychom ani s Cecílií nedokázaly všechnu pojmenovat |
 |
| Mešita vedle trhu |
Po centrálním marketu jsme se zajely podívat na "nový market", kam se město pokusilo centrální market neúspěšně přestěhovat. V poloprázdné budově bylo jen pár otevřených obchodů a prostor pro prodej ovoce také zel prázdnotou. Těžko se divit, když lidi raději chodí na trh v centru, navíc ani sami prodejci si nemůžou dovolit nájmy v nových prostorách. Po prohlídce zkrachovalého projektu jsme se tedy aspoň vyrazily občerstvit do přilehlého obchoďáku, kde jsme si daly skvělé smoothie, a mohly jsme vyrazit dál.
Na řadě byla Qasr Al Muwaiji, pevnost, ve které se narodil současný prezident SAE a emír Abu Dhabí, syn zakladatele SAE. Pevnost byla nedávno přeměněna na muzeum a otevřena pro veřejnost, vstupné se neplatí.
 |
| Qasr Al Muwaiji |
 |
| Super obývák uvnitř pevnosti |
 |
| Qasr Al Muwaiji |
Po cestě domů jsme se ještě zastavily v obchoďáku, abych si vyfotila pouštní kluziště, když už jsem ignorovala dubajskou sjezdovku, a hlavně abych si koupila lahvičku s velbloudím mlékem, které jsem ještě nikdy nepila. Nejsem si jistá, zda bych ho chtěla pít denně, ale musím říct, že chuť to byla zajímavá.
 |
| Šejkové - uprostřed prezident a emír Abu Dhabi, vlevo emír Dubaje a toho vpravo neznám :D |
 |
| Prázdné kluziště v poušti |
Odpoledne jsem ještě pro Cecílii a Johna udělala bramboráky, protože nevařím (a česká jídla už tím tuplem ne) a bramborák nejen zvládnu, ale také ho považuji za geniální delikatesu. Chvíli jsme si všichni chrochtali blahem a přejedení na gauči drbali kočky, ale pak už byl čas vyrazit. Na závěr mého pobytu v Al Ainu se ještě strhl masivní slejvák a trochu mi i zabouřilo, ale to už jsem Cecílii a Johnovi mávala ze svého minibusu, který mě vezl směrem do Dubaje.
Z Al Ghubaiba jsem si vzala nejprve metro na Abu Hail a odtamtud autobusem č. 43 na terminál 2. Na letišti jsem strávila noc v Costa Coffee a brzy ráno už mě čekala cesta do poslední destinace tohoto tripu - Istanbulu.
Istanbul
Letiště Sabiha Gokcen se rozhodně nestalo mým oblíbeným, dlouhé čekání na krosnu spojené se zmatenými a kolikrát i nezdvořilými zaměstnanci a nutnost platit za obyčejné vozíky na zavazadla ho zařadila na hodně nízkou příčku. Rychle jsem se z něj tedy vymotala a hned před letištěm jsem uviděla svůj Havatas bus, který jel na Taksim. V autobusu jsem si ještě trochu pospala, pak už ale bylo na čase probudit se a sledovat okolí. Na Taksimském náměstí jsem ještě ale nebyla u cíle, nejprve bylo potřeba vzít si metro a tramvaj na hostel.
Old City hostel, který leží v samém srdci Istanbulu ve čtvrti Sultanahmet, byl zrovna renovován, ale můj pokoj byl skvělý a čistý. Definitivně nejhezčí hostel, který jsem zatím navštívila. První noc jsem tam byla sama, druhou noc se ke mně připojila slečna z Egypta.
 |
| Old City hostel |
Jako první jsem si dopřála sprchu, ale s pouhými dvěma dny na celé město bylo na čase rychle vylézt ven, koupit kebab a vyrazit na průzkum. Ze všeho nejdříve jsem samozřejmě vyrazila k Modré mešitě a chrámu Hagia Sofia. Modrá mešita mi zevnitř nebyla dopřána, protože se mi ani jednou nepodařilo trefit do návštěvního času, Hagii Sofii jsem si zase první den prohlédla jenom zvenku záměrně.
 |
| Modrá mešita |
 |
| Hagia Sofia |
 |
| Modrá mešita s fontánkou |
Chvíli jsem se poflakovala po Sultanahmet, popíjela čerstvě vymačkané džusy, vyfotila si knižní fontánu Gülhane Parku a nechala se pro štěstí podělat holubem tamtéž, ale pak jsem usoudila, že bude na čase zajít si do hamam, tradičních tureckých lázní. Nechtěla jsem nic předraženého a turistického, takže jsem vyrazila do Kadirga hamam, kde si za 50 lir dopřejete mytí, scrub a masáž. Obrovská paní, která prakticky nemluvila anglicky, mě po těch třech týdnech asijského cestování doslova vydrhla z kůže. Odcházela jsem s extrémním pocitem čistoty a myšlenkou, že by všechny cesty měly končit v Istanbulu v hamam.
 |
| Gülhane Park |
 |
| Istanbulské kotě na střeše |
Večer jsem se ještě prošla kolem Modré mešity a Sofie, vyfotila si je se všemi barvami hrající fontánou, a pak jsem se vydala na Grand Bazaar, který jsem sotva stihla proběhnout, než mi ho zavřeli.
 |
| Hagia Sofia s nasvícenou fontánou |
 |
| Obchod se sladkostmi v Grand Bazaaru |
 |
| Sympatický týpek, který prodával šátky, měl náladu na photoshoot :) |
 |
| Koření, sladkosti, čaje, salep, prostě všechno! |
S pocitem uspokojení a čistoty bylo před spaním potřeba už jen jediné - dát si zákusek a turecký čaj.
 |
| Zasloužená odměna po celém dni chození |
Další ráno mě čekala prohlídka chrámu Hagia Sofia a seznámení se všemi kočkami, které se po něm toulají, aniž by (na rozdíl ode mě) musely platit za vstup. Všeobecně je Istanbul zvířecí metropole, na každém kroku člověk naráží na toulavé psy a kočky, a to nejlepší je, že není třeba obávat se vztekliny - podle čipu na psím uchu poznáte, že ho město nechalo očkovat.
 |
| Černá kočka s ukousnutým uchem dlouho pózovala všem turistům pod lustrem |
 |
| Uvnitř Hagie Sofie |
 |
| "Co chceš, proč mě furt fotíš?" - údajně nejpopulárnější kočka v Hagii Sofii |
Po Hagii Sofii jsem se vydala k Eminönü, odkud mi jela loď na asijskou stranu, Kadiköy. Nejprve jsem se ale zásobila pořádným množstvím baklavy a dalších tureckých zákusků, abych si na lodi mohla dát pořádně do nosu.
 |
| Pohled na Karaköy a Galata Tower |
 |
| Baklava time! |
Na Kadiköy jsem se příliš dlouho nezdržovala, jen jsem se krátce prošla a už jsem zase sedala na další loď, tentokrát jedoucí na Karaköy, protože času nebylo nazbyt. Ve druhé lodi jsem si dopřála turecký čaj na zahřátí a usoudila, že mu začínám přicházet na chuť, a to je co říct u člověka, který už x let pije pouze anglický čaj s mlékem :))
 |
| Tea time :) |
Na Karaköy jsem se prošla po rybím trhu a poté se vydala úzkými uličkami nahoru ke Galata Tower. U té jsem se seznámila s obrovským psem, kterého jsem vytrhla z jeho klídku a který následně vyžadoval zaslouženou dávku drbání. Nakonec ho obklopilo asi dvacet lidí a všichni si ho vyfotili a podrbali. Pak jsem si koupila další skvělý čerstvý džus u jednooké kočky a vystála nechutnou řadu na vstup do věže.
 |
| Rybí trh |
 |
| Galata Tower a "můj" pes |
 |
| Jednooká kočka u džusárny |
Výhled z Galata Tower byl skvělý, ačkoli nahoře docházelo ke značné kumulaci lidí, kteří nechápali, v jakém směru se mají pohybovat (malá nápověda: je tam šipka!). Také jsem tam natrefila na český pár, když se slečna rozhodla, že mi uhne, aby s přítelem nebrzdili proud lidí, zatímco se fotí, a následkem toho málem spadla. "Co děláš?" ozval se její přítel. "Já jsem jim chtěla uhnout," kála se dotyčná. "No slečna se neposere, tak se prosím tě nezabij." No jo, neposeru se, ani nespěchám a pouštět mě nemusíte, řekla jsem si v duchu, stáhla obočí zpět do původní roviny a dál předstírala, že nerozumím ani slovo.
 |
| Pohled z Galata Tower |
 |
| Racek na Galata Tower |
 |
| Galata Tower nabízela skvělý výhled i v celkem nepovedeném počasí |
Za chvíli jsem Čechy setřásla, zato jsem se seznámila s holčinou z Ankary, která mě vyfotila s parádním istanbulským pozadím a následně mi představila své spolucestovatelky. Usoudily jsme, že máme společnou část cesty, tak jsme se všechny vydaly na tramvaj. Po cestě mě ještě donutily vyzkoušet pouliční mušle pokapané citrónem, které byly regulérně tím posledním istanbulským streetfoodem, který jsem ještě neměla tu čest vyzkoušet. A byly skvělé!
 |
| Další skvělý istanbulský streetfood |
Rozloučily jsme se na druhé straně Zlatého rohu, kde jsem z tramvaje vyskočila, abych mohla jít prozkoumat Spice Market, zatímco holky jely dál. Pak jsem se rozhodla, že si na cestu domů nevezmu tramvaj, ale raději se v turecké metropoli na chvíli ztratím. Tentokrát mi můj orientační smysl přál a já se vydala správným směrem, takže jsem nezůstala ztracená na dlouho, ale stejně, ztratit se je vždycky ten nejlepší nápad.
Vrátila jsem se ještě na chvíli na Grand Bazaar, abych si vynahradila tu včerejší rychlovku a usmlouvala levnou krabici salepu, a najednou už zase byla tma.
 |
| Skvělý Grand Bazaar |
Zastavila jsem se na skvělou večeři nedaleko hostelu a začala se pozvolna smiřovat s tím, že je moje cesta u konce.
 |
| Köfta s lilkem, paráda největší! |
Ráno už mi zbývala jen cesta na letiště, odpoledne jsem už byla v Praze a večer jsem vysedala z vlaku u našich. Zase jednou to hrozně rychle uteklo. A co bude příště? Kdo ví. Těžko se žije s faktem, že v této chvíli nemám v kapse žádné letenky mimo Evropu, ale na druhou stranu se těžko kupují, když nemám sebemenší tušení, v jaké zemi budu od července žít. Chvíli si teď budu užívat Evropy, ale nebudu čekat dlouho - do května se mi ozvou všechny mé univerzity, pak se rozhodnu a nákupu levných letenek už nebude nic bránit! :) A do té doby mě aspoň čeká krásných šest dní v Irsku.
←
Tour de Asia 2016 - II. část (Srí Lanka) Smaragdový ostrov: Irsko →
