Na cestách po severní Indii - II. část (Delhi - Haridwar - Rishikesh - Delhi - Lucknow)

Den 8

Osmý den v Indii je pro nás ve znamení přesunů. Obvyklá rutina (sbalit, odcheckoutovat, odjet) není tentokrát ničím narušena. Chlapík na autobusovém nádraží sice zkouší cenu lístku nadsadit o stovku oproti ceně, kterou říkal včera, ale jelikož jsem ještě nesnídala, není radno si se mnou zahrávat. Celkem příkře mu sdělím, co si o tom myslím a hned jsme zpátky na normální ceně. Autobus si bereme nejlevnější, bez klimatizace, ačkoli se nám jakožto bílým tvářím všichni snaží nacpat AC Volvo. Ani nevím, kolikrát jsem za to ráno vyslovila větu "No money, no Volvo!" :))

Do Delhi přijíždíme okolo páté hodiny odpoledne, rychle se orientujeme v metru a vyrážíme na New Delhi Station, odkud je to už jen kousek přes most do backpackerského ghetta Paharganj. V metru nás překvapí nejen vagóny, které jsou určeny jen pro ženy a nacházejí se vždy na začátku soupravy (zajímavý článek o smyslu těchto zvláštních kompartmentů zde), ale také genderově oddělené řady na security check, který je nutný při každém vstupu do metra. Pochopitelně se zařazuji do delší řady a zkouším, zda projdu, ale i přes mé vysvětlování, že mi nevadí být zkontrolována mužem (kontrola probíhá bez doteků), jsem odeslána do "růžové" lajny...

V Paharganj si vybíráme hotel Shell Deluxe s wifi a teplou vodou za 250 rupií (za osobu za noc). Večer zjišťujeme, že teplá voda byla zřejmě jen přeludem, který recepční ten den spatřil. Posílá nám do pokoje opraváře, kterému se ovšem jeho práce evidentně moc nedaří. Nakonec ho přesvědčíme, ať nám dá klíč od jiného pokoje, kde teplá voda jako zázrakem teče, stěhovat se nám tam ale nechce, zůstáváme tedy v pokoji bez vody a počítáme s tím, že se další den zase osprchujeme vedle.

Večer se projdeme po Paharganj a sháníme nějaké jídlo, což v této čtvrti vůbec není obtížné, člověk sežene prakticky cokoli. Nacházíme úžasnou pouliční kuchyňku, kde chlapík přímo před námi nakrájí kuře (tentokrát bez kostí a s masem), zalije omáčkou, okoření a servíruje s naanem. Večeře, jak má být! Jako dezert si pak ještě dopřáváme ořechové placičky v medu.

Backpackerské ghetto Paharganj

Den 9

V Delhi zjišťujeme, že se naše stravovací návyky oproti Agře zásadně proměnily. Teď se cpeme prakticky pořád a všude a zejména na cesty vlakem se opravdu těšíme, protože víme, že je projíme, propijeme a prospíme.

Dopoledne se trošku poflakujeme v okolí Paharganj a pak vyrážíme na New Delhi train station, abychom konečně dokoupily všechny zbývající jízdenky. Do této chvíle jsme na to buď neměly u sebe dost peněz, nebo nebyl čas vyplňovat x formulářů. To byla ovšem chyba, protože musíme znova měnit plány - do Haridwaru (a potažmo Rishikeshe) se sice dostaneme, ale vlak, kterým jsme chtěly jet z Haridwaru do Lucknow, je plný, stejně jako všechny další vlaky na této trase v ten den. Nezbývá nám tedy, než zkrátit náš pobyt v podhůří a z Haridwaru vyrazit o den dřív zpět do Delhi, odkud se pak vrátíme do Lucknow.

Když máme konečně všechno zařízené a stáváme se hrdými držitelkami všech vlakových jízdenek potřebných až do konce pobytu, můžeme vyrazit do města. Jako první nás zláká Old Delhi. Sjíždíme metrem na Chandni Chowk, kde se procházíme a nasáváme atmosféru. Nevím, jak je to možné, ale než dojdeme k Red Fort, která není od metra vůbec daleko, začne se stmívat. Vracíme se tedy zpět do Paharganj.

Den 10

Další ráno vyrážíme do města o něco dřív. Na snídani se zastavujeme v Mekáči, protože jsme usoudily, že bychom taky měly vyzkoušet, jak chutná indický junk food. Nepřekvapuje nás, že na menu není jediná kráva, ale musím říct, že kuřecí burger byl značným zklamáním. Naopak velmi pozitivní je fakt, že Mekáč disponuje záchodem s toaleťákem a dokonce i tekutým mýdlem na ruce. Nádech luxusu!

Jako první sjíždíme metrem na Connaught Place (Rajiv Chowk Metro Station). Fotím si smečku psů, která vypadá, že jí to tam patří. Za nimi vlaje indická vlajka.

Místní pes na hlídce na Connaught Place

Na Connaught Place se nás povedená partička z "turistického centra" snaží nalákat do další turistické pasti a přesvědčit nás ke koupi neskutečně předražených suvenýrů. To se jim nepodaří, náklady už máme zmáklé a tak se můžou jenom divit, když jim na jejich ceny odpovídáme smíchem.

Z Connaught Place vyrážíme na Khan Market. Spíše než trh nás čekají obchody, ale konečně se mi někde podaří koupit domů nějaké koření a masala chai. Dokonce mě nechají i zaplatit kartou. Na Khan Marketu se ještě občerstvujeme čerstvým pouličním smoothie za pár desítek rupií a pak sjíždíme metrem na Lotus Temple.

Sotva vylezeme z metra, už si kupujeme jakési nudličky v kornoutku, ze kterých se vyklube pikantní slaný snack. Před vstupem do areálu si ještě kupujeme sladké placky z oříšků, medu a semínek, a dokonce se nám podaří sehnat i pohlednice. Jde o již zmiňované knížečky s deseti pohlednicemi, z nich je použitelných vždycky tak pět, jelikož zbytek je ošklivý či rozostřený. Nicméně s pohlednicemi je to v Indii zoufalství a já se své dekorace vzdát nehodlám, kupuji si tedy knížečky dvě - Jaipur a Delhi. Cena za jednu je nejlevnější, na jakou jsem zatím narazila, tedy osmdesát rupií.

V areálu Lotus Temple je sice neskutečné množství turistů, jde totiž o jedno z míst, kam se neplatí žádné vstupné, ale i tak nám připadá jako oáza klidu - všude okolo je udržovaná zeleň a potkáváme i několik zahradníků.

V zahradách u Lotus Temple vládl klid

Ve svitu zapadajícího slunce vypadal chrám snad ještě lépe

Od Lotus Temple vyrážíme celkem pozdě. Je již tma, když vystupujeme na Central Sekretariat a procházíme se po široké třídě Rajpath, na jejímž jednom konci se nachází India Gate a na druhém prezidentská rezidence. Bulvár lemují desítky pouličních prodejců čehokoli, což pro nás pochopitelně znamená, že se zase najíme. Nezdá se to, ale k India Gate je to sakra daleko, na tak dlouhou cestu je třeba se posilnit.

Okolo India Gate se houfovalo obrovské množství lidí

Po cestě zpět razíme úplně stejnou taktiku a pro jistotu si dáváme ještě grilovanou kukuřici, která je sice celkem zčernalá, ale je to jídlo a holčičku, která ji pro nás griluje, tím potěšíme. Pak už je pomalu na čase vrátit se domů. Čeká nás poslední noc v Delhi před cestou do Haridwaru.

Na hotelu se ještě dočkáme překvapení, když jsi jdeme tradičně vyzvednout klíče k vedlejšímu pokoji, abychom se osprchovaly, a recepční nám říká, že ho obsadil. Před cestou se ovšem opravdu chceme umýt, proto nám alespoň recepční "pošle hocha" s kýblem horké vody. Jeden kýbl pro dva lidi, to zní fér. Půlkou kýblu si bez problémů umyju i vlasy. Jen se pousměju, když si uvědomím, jakou dobu jsem schopná strávit ve sprše v Česku.

Den 11

Vlak do Haridwaru máme koupený až na odpoledne, dopoledne se tedy ještě stihneme zastavit na dvě místa, která tentokrát vybrala Sab. Ještě před tím si v Paharganj dávám pořádnou snídani - pálivou omáčku s cizrnou a chapati. Pak můžeme vyrazit do víru a smogu velkoměsta. Začínáme na Qutub Minar, kam se platí vstupné 250 rupií. Já si sedám na lavičku a píšu cestovní deník.

Qutub Minar, fotku poskytla Sab

Poté pokračujeme na Akshardham Temple, který je sice zdarma, ale je třeba nechat všechny osobní věci včetně mobilů a foťáků v šatně. Na lístku je pochopitelně napsáno, že tam vše zanecháváte na vlastní nebezpečí. Vzhledem k tomu, že například pro mě byl velký problém jen tak někde zanechat svou zrcadlovku, považuji to za celkem zásadní informaci, se kterou by měl počítat každý, kdo se tam chystá. Akshardham Temple podle všeho ale za všechny ty security checky a odložení cenností stojí.

Na Akshardham Temple byl krásný pohled i zdálky

Od Akshardham Temple už celkem spěcháme zpět do Paharganj, abychom si vyzvedly krosny a vyrazily na New Delhi Train Station, odkud vyrážíme do Haridwaru. Spoustu míst jsme v Delhi nestihly nebo záměrně vynechaly, ale žíly nám to netrhá, víme, že se ještě někdy vrátíme.

Do Haridwaru jsme si koupily lístky do levnější třídy Second Sitting. Na něco málo přes čtyři hodiny přece nepotřebujeme Sleeper Class, říkáme si. Nakonec se z toho vyklube bezkonkurenčně nejlepší jízda vlakem vůbec. Second Sitting tvoří dvě řady po třech sedadlech, mezi nimiž je ulička. Většina sedadel je jako v letadle, ale my máme zrovna to štěstí, že sedíme u stolečku. Seznamujeme se s mladým párem, Francouzem a Angličankou, kteří žijí v Austrálii a Indii neprojíždějí poprvé. Naproti nás sedí také postarší Ind, který má vlastní byznys na západním pobřeží USA a do Indie se vrací na turistické vízum, protože Indie nepovoluje dvojí občanství. Samozřejmě se mu nelíbí, když si musí žádat o vízum, aby navštívil rodinu v zemi, kde se narodil, ale prý už si zvykl...

Celou cestu si povídám s našimi spolusedícími a Sab na mobilu kouká na nějaký seriál. Pak Francouz vytáhne karty a pustíme se do hraní žolíka. Je to vtipné, jak se v každé zemi tato karetní hra jmenuje jinak, ale stačí si ujasnit pravidla a všichni už vědí, odkud vítr vane.

Během jízdy, která se nakonec protáhne na nějakých pět hodin, taky neustále něco cpeme. Lidé prodávající občerstvení nepřestávají chodit uličkou, a tak neustále kupujeme další samosy, indické smažené sýry a hlavně masala chai. Když vlak zastaví v Haridwaru, skoro se mi nechce vystupovat. Je ale na čase se rozloučit. Třeba se ještě někdy potkáme, říkám si a mám pravdu. Haridwar není velký, a tak další odpoledne našim spolucestovatelům zamáváme z motorikšy :)

Se Sab se vydáme hledat ubytování. Poprvé za celou dobu nám to zabere hodně času, protože hotely v Haridwaru se zdají být na poněkud vyšší cenové úrovni, než na jakou jsme si zvykly v Paharganj. Nakonec kotvíme v hotelu Suvidha Deluxe, kde nás noc navzdory tomu, že je hotel celkem pěkný a čistý a má wifi i výtah, stojí 300 rupií za osobu.

Jsme celkem unavené, ale ještě se projdeme kousek po hlavní ulici, koupíme přátelům suvenýry ve formě přívěsků na klíče s Ganéšovou sloní hlavou, a vyrazíme na večeři. Pouliční restaurace tentokrát nabízí dokonce i posezení, což hodnotím jako neskutečný luxus, který si snad ani nezasloužíme. I po té době je pro nás celkem nepředstavitelné, že za plný tác jídla i s přílohou ve formě rýže a chapati platíme dvacet rupií, což je asi osm korun.

V Indii jsme si na hlad rozhodně nemohly stěžovat!

Den 12

Ráno vyrážíme prozkoumat možnosti. Víme, že vlak do Rishikeshe jede v 10:30, zkoušíme si ale ještě sehnat shared rikšu, protože doufáme, že bychom se tam dostaly dřív a rychleji. Všichni nám ale nabízejí akorát soukromou rikšu za neskutečné prachy, což je v případě vozítka, do kterého se dost dobře nakládá šest až osm lidí (a je-li vůle, tak i víc), vyloženě svatokrádež. Pochopitelně odmítáme a jdeme si koupit lístek na vlak. Po cestě se ještě zastavujeme na snídani v jednom pouličním stánku a jako obvykle se občerstvujeme omáčkou s chapati.

Sab si ještě před cestou kupuje ovoce. Dostává ho v malé igelitce, čemuž nevěnujeme pozornost až do chvíle, než se na ni na nádraží vrhne drzá a hladová opice, tašku jí vytrhne, rozsype ovoce a jeden pomeranč si vítězně odnese. Dochází mi, že jsem Sab zapomněla upozornit na pravidlo žádných igelitek, ale co už. Sbíráme zbylé ovoce ze země a jdeme na vlak. Opice se šklebí opodál a zjevně si svůj ulovený pomeranč užívá.

Cesta do Rishikeshe probíhá bez problémů. Fotím si interiér vlaku, jelikož je to něco, na co jsem zatím vždycky zapomněla, a milý Ind mi ochotně pózuje i se svými kamarády. Anglicky neumí, tak si moc nepokecáme, ale aspoň se s nimi vyfotím, když mě o to požádají.

Pánové ve vlaku neměli s fotkami problém a mile se na mě usmívali

V Rishikeshi si rovnou bereme autorikšu k prvnímu z mostů, Ram Jhula. Tam vystupujeme a procházíme se podél překrásné a křišťálově čisté Gangy. Zdá se nám, že to snad ani nemůže být ta stejná řeka, se kterou jsme se setkaly už ve Varanasi. Za deset rupií si kupuji košíček s květinou a zapálený ho posílám na vodu, vstříc jeho vlastnímu osudu. Pak přecházíme přes most na druhý břeh a kráčíme podél řeky směrem k horám.

Rishikesh se nám zdá jako sen - pohled na Ram Jhula

Sednout si na pláž a jen tak relaxovat, nezní to jako sen?

Rishikesh: nádherné a klidné místo

Rishikesh se nám zdá magický. Potkáváme spoustu Evropanů a Američanů, ale všichni už jsou tak nějak poindičtění, zřejmě tam už nějakou tu dobu tráví. Všude vládne neskutečná pohoda, minimálně tedy na pěších cestách, které jsou oproštěny od neustálého troubení klaksonů. Potkáváme neskutečné množství jógových center a dokonce jednu mystickou univerzitu... :))

Propagační bilboard Mystické univerzity :))

Celkem si umím představit, jakou sílu tohle místo musí mít pro workoholiky, které právě potkal syndrom vyhoření. Já zatím ani nedoutnám, a stejně mě to neskutečným způsobem táhne k tomu, abych tady na nějakou tu chvíli zůstala. Co by se stalo, kdybych nechala propadnout letenku zpátky domů a prostě tady nějakou chvíli existovala? Jen tak, bez starostí, bez závazků?

"Nemáš peníze na jinou letenku a za pár dnů bys už neměla ani z čeho žít, drahouší," ozývá se hlásek té realističtější části mého já. Uznávám, že je to pravda, peněz ubývá a účty zejí prázdnotou, nejspíš se tedy budu muset smířit s tím, že mám tentokrát v Rishikeshi jen omezený čas. Okamžitě ale zaujímá druhé místo na příštím indickém "must visit" listu, hned za Dharmshalou.

Procházíme se kolem Pumpernickel German Bakery and Coffee Shop a zaujmou nás dortíky. Jistě, máme jen jeden den, ale proč se nezastavit? Dávám si velký masala chai a skořicového šneka, zabírám místa u stolu a jdu vybrakovat knihovničku. Sobě vybírám nějakou detektivku ve švédštině a pro Sab beru anglickou knihu o veterinářce, která odjela někam do světa zachraňovat nějaké kočkovité šelmy. Sab se pouští do knížky, já do té "své" jen nakouknu, ale nakonec skončím pitím masala chaie a pozorováním okolí. To mě baví nejvíc. Pozorovat lidi, kteří na rozdíl od nás Rishikeshem jen neprojíždějí, ale na nějakou dobu, ať už kratší či delší, tady žijí.

Nakonec neodolám a objednávám si ještě i sandwich s jačím sýrem. Po nějaké době strávené v kavárně je ale na čase zase vyrazit. Hrozně nás mrzí, že tady nemůžeme strávit několik dnů jen tak. Živě si to představuji. Jeden den bych mohla vyplnit sezením v kavárně. Jen tak. Četla bych si, pozorovala lidi, třeba se s někým i dala do řeči. Další den bych strávila u řeky. Je tady krásně.

Pohled na čistou Gangu a protější břeh, něco, na co bych dokázala zírat hodiny

Opice podle všeho přemýšlela o životě

Kromě nádherné přírody a všudypřítomné pohody má ale Rishikesh i další výhody. Například je v něm možné nakoupit za lepší ceny než v obvyklých turistických lokalitách. Sab tedy zapadne do nejbližšího obchodu a vyráží na lov "posrávaček". Já fanouškem těchto podivných kalhot nejsem, ale ty, pro které se nakonec rozhoduje, jsou skvělé a sedí k ní. Chci si ale také něco koupit a už několik dnů nenápadně pokukuji po šátcích. V jednom z obchůdků narazím na jeden přenádherný. Výrazná barva, žádné ornamenty, okamžitě si získává mé srdce. Shodneme se na sto osmdesáti rupiích, což není vůbec špatné. Jasně, šlo by to i níž, ale sedmdesát tři korun za šátek, do kterého jsem se absolutně a bezhlavě zamilovala, to je přece víc než fajn.

Nový šátek jsem se okamžitě rozhodla použít

Pak vyrážíme dál. U druhého mostu, Lakshman Jhula, nás odchycují prodejci "otiskovátek". S díky odmítáme, ale i přesto dostaneme značku na čelo. Přecházíme přes most, kocháme se výhledem, fotíme ikonický pohled na řeku a hory a Sab krmí opici banánem. Na druhé straně mostu se nám do fotografování Trimbakeshwar Temple připlete místní pes a ochotně nám pózuje.

Opice se do banánu, který dostala od Sab, ihned pustila

Vidět tak tuhle krásu každý den...

Psék nám ochotně zapózoval

Skutečně nám rve srdce, že musíme vyrazit zpět do Haridwaru, ale za chvíli se setmí a my nevíme, za jak dlouho se nám podaří sehnat shared rikšu. Po cestě dolů do města potkáváme krávu, která si vyrazila do restaurace. Doufám, že si pochutnala. Město je vegetariánské a neprodává se v něm alkohol, ale i tak jsme jí přály, aby se trochu rozšoupla.

Kráva stojící před těžkým dilematem: co bude k večeři? 

Cena shared rikšy by podle internetu měla být asi čtyřicet rupií za osobu, ale je večer a zdá se, že už se rikša nenaplní, proto nám všichni opět nabízejí desetinásobek. Odmítáme a odcházíme. Nakonec se s jedním řidičem dohodneme na stovce. Cesta je to dlouhá a zpočátku to skutečně vypadá, že pojedeme poloprázdní. Nakonec se mu ale podaří vozítko naplnit. S těžkým srdcem se loučíme s Rishikeshem a já mu v duchu slibuji, že se zase brzy vrátím.

Z rikšy se v duchu loučím s městem, které mi přirostlo velmi rychle k srdci

Den 13

Další ráno vyrážíme rikšou pod Mansa Devi Mandir. Kupujeme si jízdenku na lanovku a vyjíždíme nahoru na kopec k chrámu, o kterém víme, že podle všeho z estetického hlediska nestojí za moc. Chrámů jsme už ale viděly tolik, že tam stejně nejedeme kvůli němu. Na kopec nás táhnou výhledy.

Nahoru jsme si ulehčily cestu lanovkou

Nahoře se s námi seznamuje skupinka chlapců, z nichž jeden se chlubí tím, že bude inženýr. Zopakuje to tolikrát, až mám pocit, že z mé strany očekává nadšené povyskočení a souhlas se sňatkem, když je to tak dobrá partie! Mám ale dobrou náladu, a tak se rozhodnu spolknout ironickou poznámku "Hmm, to máš dobrý, já budu magistr". Loučíme se s nimi a vyrážíme najít vhodné místo pro výhled. Jedno takové nalézáme hned pod chrámem. Z výšky vidíme řeku, mosty, město. Ve vzdáleném oparu můžeme spatřit vrcholky hor. Je to krásné, ale i tak jsou v nás pořád čerstvé vzpomínky na kouzelný Rishikesh.

Krásný pohled na město a hory v dalekém mlhavém oparu

Zpátky se rozhodneme jít pěšky, proto naše lístky na lanovku věnujeme chlapíkovi, který něco prodává. Odnést si je s sebou nedává smysl a on se bude moct aspoň po celém dni práce svézt dolů lanem.

Po cestě jsme potkaly úplatky místním bohům...

... i znuděnou opici pozorující město

Dole u brány pár lidí spalo...

Krátce po třetí hodině už nám jede vlak zpět do Delhi, tentokrát máme koupený sleeper a vlak jede mnohem déle. V Old Delhi budeme až v deset večer. Ve vlaku se se mnou druží mladý Ind a ptá se mě, jestli je Sab nemocná. Není, jen nemluví, ujišťuji ho. Stávají se z nás takoví kamarádi, že mě zve na masala chai a vyskakuje si ke mně na horní palandu. Dokonce mi zpívá nějakou indickou písničku a chce po mně, abych mu taky zazpívala. Vypadl ze mě aspoň kousek norské písničky Barn av regnbuen (Děti duhy). Sab se může na své palandě přes uličku utlouct smíchy.

Do Delhi dorážíme dost pozdě a nejsme si jisté, které metro máme nejblíž a zda ještě vůbec jezdí, jelikož některé lajny končí relativně brzy. Souhlasíme tedy s nabídkou cyklorikšáka, který nás veze temným městem. Vidíme i mnoho jeho kolegů, kteří už zaparkovali svůj zdroj obživy a natáhli se ke spánku. Zdá se to absurdní, že celé dny tvrdě fyzicky pracují (ono rozjet plně nalouženou cyklorikšu nebude jen tak) a nakonec skoro všechny peníze pošlou rodině, až jim nezůstane ani na nocleh někde uvnitř. Zajímá mě, nakolik nereálně by bylo dohodnout se ve větší skupině a společně si pronajmout nějaké místo, klidně mrňavé a v deseti lidech, když i to by bylo lepší než spát na ulici. Rikšáci ale většinou neumí dost dobře anglicky, aby se s nimi na toto téma dala vést hlubší debata. Každopádně když člověk vidí, jakým způsobem žijí, hned ho přejde chuť smlouvat o ceně.

Ubytováváme se opět v našem známém hotelu Shell Deluxe, recepční nám opět "vyšle hocha" pro kýbl horké vody, a my se ukládáme na kutě.

Den 14

Vlak do Lucknow vyráží těsně po jedné, proto už se ráno nikam nechystáme a v klidu se poflakujeme po Paharganj. Koupíme si nějaké to jídlo na cestu, pak sebereme krosny a můžeme vyrazit. Tentokrát máme celkem smůlu - na osmihodinové cestě máme střední a spodní lehátko. To v praxi znamená, že prostřední sedadlo zůstane nesklopené a my se mačkáme s indickou rodinou (nebo spíše školkou?) na spodních sedadlech. Krátím si čas koukáním z okna a čekáním na masala chai. Jako na potvoru ale neustále chodí jen obyčejný čaj s mlékem, který sice miluji v Anglii (a Evropě vůbec), ale v Indii si radši počkám na masalu.

V půlce cesty rodinu požádáme, zda by jim nevadilo, kdybychom si sklopili prostřední sedadlo. Souhlasí a přesouvají se na své vrchní palandy, jen děti zůstávají dole. Díky tomu přidělujeme spodní lehátko Sab, která má mladšího sourozence a chvíli dělala au-pair. Já se krásně zaizoluju na prostředním sedadle a předstírám, jako bych tam vůbec nebyla. Do uší strčím sluchátka a v hlavě si promítám obrázky míst, které jsme za posledních pár dní poznaly.

Děti okolo nás (a hlavně po Sab) ze začátku lehce skáčou, ale nakonec je rodiče uloží na zem a nechají spát. Toho si všimneme až ve chvíli, kdy je na čase se zvednout, protože vjíždíme do Lucknow. Jedno z dětí ale blokuje Sabčinu krosnu.

"Co mám dělat?" ptá se mě šeptem. Krčím rameny. Matka dítěte, o které jsme si původně myslely, že je sama dítě, než začala kojit, je sice vzhůru, ale do žádné aktivity se nemá.

"A co kdybys to děcko zvedla, vyndala krosnu a zas ho položila?" navrhuji.

"Jak jako zvedla? Bude řvát!"

"Nebude, prostě ho zvedni jako fena štěně, za oblečení. Akorát zuby nemusíš používat, rukama je to OK," směju se. Jak jinak, mně je do smíchu, když mám svoji krosnu bezpečně u sebe.

Nakonec nás zachraňuje dědeček (?) dítěte. Neřídí se tedy mou taktikou zvednout za oblečení a odsunout, ale efektivní je dostatečně. Sab si může vytáhnout krosnu. Dítě řve. Vida, asi se to dalo čekat. Děkujeme mu a loučíme se.

V Lucknow vyrážíme na lov levého hotelu. Po cestě z nádraží se mi ještě podaří skoulet se dolů ze schodů, čímž dokážu dokonale vyděsit velkou skupinku Indů, kteří se na mě okamžitě vrhají, zvedají mě a ujišťují se, že jsem v pořádku. Jelikož moje první myšlenka ještě v průběhu pádu byla "proboha, hlavně se nesměj, když ještě nevíš, jestli sis něco nezlomila", tak bych řekla, že jsem celkem v pohodě.

Bereme si rikšu, který nás protahuje po všech možných hotelech. Od začátku mu říkáme cenový strop, nad který jít nemůžeme. Je pro něj ale těžké pochopit, že nás čeká poslední noc a když přesáhneme, nebudeme mít na cestu na letiště. V hotelu, který jsem si vybrala online a který nabízel příznivé ceny, mají plno, v dalším nás zase pošlou pryč s tím, že ubytovávají pouze Indy. Když si neodpustím jízlivou poznámku, že jim zřejmě naše peníze nevoní, manažer obrací a nabízí nám hrozný malý pokoj za šest set na osobu. Zasmějeme se a odcházíme. Nakonec se necháme zavést na ulici, na které jsme již jednou bydlely a kde nám ve vedlejším hotelu slíbili slevu na 450 rupií. V Lucknow evidentně levnější bydlení neseženeme, takhle máme aspoň wifi a já si můžu na notebooku připravit předměty k zítřejšímu zápisu.

Čeká nás poslední noc a už žádné transfery vlakem, takže se můžu rozloučit se svým provizorním "spacákem", tedy povlečením, které jsem si s sebou vzala, protože si do něj člověk může zalézt a přitom je lehčí a skladnější než spacák. Sejdu ven před hotel a vidím, jak si tam někdo ustlal. Bezdomovci jsou dva, takže stojím před těžkým dilematem. Nakonec se rozhodnu přikrýt toho, který se zdá být méně zachumlaný. Když odcházím, ozývá se za mnou chraplavé "thank you".

Den 15

Ráno se balíme a vyrážíme si opatřit potravu. Užíváme si poslední indické jídlo a tentokrát stojí skutečně za to. Omáčka, kterou si vybírám já, způsobí nejen to, že se celá zapotím, ale také se mi spustí slzy a teče mi z nosu. Krása, zakončuji to ve velkém stylu :)) Za celou dobu jsem si ale ani jednou neřekla o turistické "not spicy" a jedla jsem pěkně to, co místní. Napadá mě, že mi to pouliční jídlo bude chybět. Hrozné hygienické podmínky, nabírání rukama, olizování prstů, máčení chapati... Má to své kouzlo.

Zastavujeme se ještě u jednoho stánku se sušenkami a čajem. Chlapík neumí anglicky, ale za deset rupií nám uvaří čerstvý masala chai. Bereme si k němu pár sušenek, jedna stojí dvě rupie. Snažíme se nepřepočítávat, kolik nás náš odpolední čas stojí. Je to neskutečné.

Poslední čaj a sušenky v Indii

V tašce máme ještě ručník a "spacák", co zbyly po Sab, ale jako na potvoru nikde nikdo neleží a nikdo se netváří, že by to chtěl využít. Nenápadně si tedy tašku zapomínáme u stánku. Předpokládáme, že až prodavači dojde, že se pro ni nevrátíme, buď její obsah daruje někomu potřebnému, nebo ho sám využije.

Vracíme se na hotel a zjišťujeme, že internet nefunguje. To je problém, jakmile si včas nezapíšu předměty, nic na mě nezbude. Bereme si tedy motorikšu na letiště a já zjišťuji, jestli je tam připojení k wifi. Nějaký chlapík venku tvrdí, že ano. Uleví se mi. Pak zjistíme, že ke vstupu na letiště potřebujeme e-ticket. Někde v hlubinách své tašky nacházím itinerář cesty i s e-tickety, Sab svůj ale nemá a musí k okýnku Jet Airu, kde jí ho vytisknou. Na letiště se evidentně nedostane jen tak někdo.

Zanedlouho bohužel zjišťuji, že úplně stejně to funguje opačným směrem. Jak se totiž dozvídám z hovoru s manažerem letiště, wifi je naplánovaná, ale zatím nefunguje. Posílá mě do nějaké internetové kavárny pár kilometrů od letiště, což ale naráží na problém u sekuriťáka ve dveřích, který mě nechce pustit ven. Jakmile jsem jednou vstoupila, ven už nemůžu. To považuji za neskutečné omezení své osobní svobody a dávám mu to jasně najevo. Evidentně to na něj nemá žádný vliv. Ani nevím jak, ale odebírá si mě "do péče" chlapík z okýnka Jet Airu, který si vyslechne mou situaci a řekne, že mě nechá použít jeho počítač.

O chvíli později mám na jeho počítači nachystané záložky s jednotlivými předměty a závod v SISu může začít. Přihlásit, přihlásit, přihlásit, přihlásit, klikám zběsile. Pak už jen tupě zírám na monitor. Poprvé v životě mám přihlášené všechny předměty včetně těch nejžádanějších. Na prťavém letišti na severu Indie, zatímco před okýnkem se už houfují pasažéři Jet Airu a čekají, až se objeví někdo, kdo jim bude moct pomoci. Chlapík ode mě získává vřelé objetí a poslední tatranku, do které se i se svým kolegou hned pouští. Myslím, že díky tomuto chlapíkovi mám nakonec na Lucknow mnohem lepší vzpomínky.

Zanedlouho už sedíme v letadle a zíráme z okýnka na Lucknow, které se pod námi zmenšuje a vzdaluje se nám. Naše cesta už je skoro u konce. Čeká nás ještě dlouhý přestup v Delhi, při kterém si sedáme na koberec na zemi a pouštíme si film.

Den 16

Někdy okolo druhé ráno vzlétá naše letadlo na trase Delhi-Mnichov a nám definitivně nezbývá, než se pro tentokrát s Indií rozloučit. Většinu cesty prospím, budím se jen na jídlo a tentokrát si ani nedávám svůj obvyklý gin tonic.

V Mnichově nás zaráží zima a konečně nám naplno dochází, že to teplé počasí jsme nechaly daleko za námi. Přestup je rychlý a relativně příjemný, Mnichov překvapuje kvalitní wifi, která je zdarma na celých 24 hodin. O chvíli později pak proletíme i poslední segment naší letenky a vítá nás letiště Václava Havla.

V ponču a bez zimního kabátu vyrážím na kolej a v duchu se snažím přesvědčit, že mi vlastně vůbec není zima. Síla autosugesce se ovšem nedostavuje. Horká sprcha, která mě čeká, je ale k nezaplacení.

Měj se pěkně, Indie! Zase se brzy uvidíme :))

Zpětně musím říct, že mě v Indii spousta věcí štvala, například ty neustálé pokusy ždímat z nás peníze (ačkoli se nedá říct, že by nebyly pochopitelné), nebo všudypřítomné odpadky hyzdící krásnou krajinu. O postoji k ženám ani nemluvě. Přes to všechno na ni ale často vzpomínám a vím, že se tam brzy vrátím. Indie má své zvláštní kouzlo, kterým si člověka připoutá a už ho nepustí. A jinak bych to ani nechtěla.


← Na cestách po severní Indii - I. část                                                                         Berlin, Berlin! →