Španělsko a Portugalsko 2016

Už před bakalářskými státnicemi jsem věděla, že hned po nich si chci sbalit batoh a někam vypadnout, než se na začátku srpna přestěhuji za magisterským studiem do Norska. Zároveň jsem ale nechtěla příliš utrácet a času taky nebylo nazbyt, proto jsem se rozhodla pro Evropu. Bylo zřejmé, že bych měla navštívit zemi, ve které jsem ještě nebyla, a protože jsem si chtěla užít i trochu tepla a moře, než naplno přijmu za svůj život na severu, Portugalsko bylo jasnou volbou.

Čím víc jsem ale nad svým letním tripem přemýšlela, tím víc mi v paměti naskakovala skvělá grilovaná ryba, kterou jsem si svého času dávala v Malaze v restauraci na pláži. "Je to takový kousek," našeptával mi ďábelský hlásek v mé hlavě. "Jen malý kousíček. De facto za humny!"

A protože si myslím, že ďábelský hlásek v mé hlavě je dobré poslouchat, nakonec to dopadlo následujícím způsobem. U Ryanairu jsem si koupila letenky z Norimberka do Malagy a poté z portugalského Fara na letiště Kolín-Bonn, odkud jsem si za pár korun hned přikoupila přískok do Berlína se stejnou společností. Trip se začínal rýsovat, ale ještě zbývalo vyplnit vše mezi Malagou a Farem.

Vzhledem k tomu, že proválet se celými dvěma týdny by mě asi zabilo, rozhodla jsem se pro příjemný kompromis. Nejprve Malaga s koupáním a rybou, poté Sevilla, město, kde je rozhodně co vidět, následně přesun do portugalského Fara, odtamtud cesta do Lisabonu, poté pár dní válení a (ne)surfování v Lagosu a následně návrat z Fara zpět do Německa.

Norimberk

Do Norimberka jsem se vydala IC busem společnosti Deutsche Bahn. Cesta trvala tři a půl hodiny a příjemně ubíhala a zanedlouho už mě vítalo toto historické německé město. Díky tomu, že jsem přijela těsně po poledni a odlet na jih mě čekal až večer, měla jsem slušných pár hodin na to, abych si město prochodila.

Nejprve jsem vyrazila na norimberský hrad Kaiserburg, ze kterého je skvělý výhled na celé město.

Kaiserburg

Výhled z hradu na město

Po prohlídce hradu jsem prošla město křížem krážem, až jsem narazila na Památník Všeobecné deklaraci lidských práv, který se skládá z 30 pilířů. Každý z nich pak reprezentuje jeden článek UDHR v němčině i dalších světových jazycích. Památník představuje snahu změnit pověst města a odmítnutí nacistických zločinů a zároveň má být trvalou připomínkou toho, že i dnes jsou lidská práva soustavně porušována.

Way of Human Rights / Straße der Menschenrechte

Po cestě jsem ještě narazila na rumunský festival, kde se zpívalo, tancovalo, pilo a hodovalo, takže jsem se musela na krátkou chvilku zdržet a trochu těch veselostí si taky užít, ale pak už bylo na čase vyrazit na letiště.

Malaga

Někdy o půlnoci jsem dorazila do Malagy. Už si nepamatuji, zda v noci nebyla v té době z letiště žádná levná doprava, jen taxíky, nebo se mi nepodařilo sehnat v již značně přebraném poolu ubytování hostel, který by měl recepci otevřenou 24/7, ale první noc jsem to zalomila na letišti. Terminál 2 nebyl vůbec pohodlný a byla tam celkem zima, ale nějak jsem to doklepala a ráno za €1.80 vyrazila metrem do centra, kde už mě vítala jižanská architektura, teplo a příslib dobrého jídla.

Ranní vylidněné centrum Malagy

Vzhledem k tomu, že na Malagu jsem měla jen tento jediný den, v hostelu jsem se příliš nezdržovala a vyrazila jsem přes město na pláž. Ryba čeká!

Pláž v Malaze

Na pláži bylo plno lidí, stejně jako v mé milované restauraci, ale dočkala jsem se stolu a dala si stejnou rybu jako tehdy před odletem do Brazílie. Ano, možná to byla trošku zhýralost, ale ta ryba za menší zajížďku stála. Zase se někdy vrátím, rybo!

Pak jsem se ještě prošla po městě, nakoukla na Teatro Romano a nakonec to zalomila na Plaza de la Merced, kde jsem nejprve pozorovala tanečníky, jak profesionální, tak ty, kteří nejspíš odchodili teprve pár lekcí, a nakonec jsem si dala sangrii s tapas na dobrou noc a vyrazila do postele. Koneckonců mě ráno čekal přesun do Sevilly!

Teatro Romano

Sevilla

2 hodiny a 45 minut ALSA busem za €9 nebyly úplně dobrý deal, ale autobusy ve Španělsku holt moc levné nejsou. Možná proto tam tak frčí Blablacar.

V Seville jsem se rychle ubytovala v parádním Samay Hostelu a vyrazila opět na obhlídku města. A že tam bylo co k vidění!

Plaza de Toros 

Sevillská katedrál

Andaluská architektura 

Sevilla

Univerzita v Seville - kdo se hlásí (aspoň) na Erasmus?

"Ahoj, rád tě poznávám!" "No zas tak rád ne, jak tak koukám" :D

Real Alcazar

Real Alcazar

Real Alcazar

Real Alcazar

Plaza de España

Plaza de España

Po několika hodinách obcházení města jsem ale byla zralá na sprchu, protože Sevilla uprostřed červencových veder, to nechcete. Nabídka večera se sangrií na střeše hostelu zněla jako něco, co jsem životně potřebovala.

Další den jsem si zabookovala Blablacar do Fara, a celkem mě pobavilo, když mi blablařidič sdělil, že z mého hostelu už bude vyzvedávat i Němku Susanne. Vzhledem k tomu, že s žádnou Susanne jsem se předchozí večer na střeše neseznámila, byla jsem zvědavá, jestli se vůbec potkáme před samotným odjezdem, ale nakonec jsme se našly a cestu spolu jsme si moc užily. Tohle jsou pro mě ty výhody single cestování - kdybych cestovala s někým, koho znám, tak nejspíš strávím mnohem víc času s tou danou osobou než se Suzie nebo s náhodnými lidmi tehdy večer na střeše. A přitom jsem fakt ráda, že jsem je poznala!

Faro

Se Suzie a naším řidičem jsme si ještě zašli do restaurace na super oběd, u kterého jsme hned seznali, že Portugalsko je o něco levnější než Španělsko, a pak se naše cesty rozešly - Suzie, která už měla svůj trip za sebou, vyrazila na letiště a týpek jel dál, bůh ví kam.

Staré město ve Faru

Faro jsem shledala poměrně nudným, takže jsem se akorát ubytovala, krátce se prošla po starém městě a vyrazila na pláž. Na tu se jede busem poměrně daleko, člověk po cestě mine i letiště, a celkově za moc nestojí. Faro pro mě ale bylo jen přestupní stanicí a proto to bylo ok.

Lisabon

Do Lisabonu jsem vyrazila ráno z parkoviště před hostelem. Na Blablacar jsem chytila fajn řidičku, Brazilku žijící už dlouho v Portugalsku, a časem jsme vyzvedly i dvě Španělky, které jely s námi. Cesta byla příjemná a rychle ubíhala a zanedlouho už jsem stála v Lisabonu, ve kterém mě čekalo několik příjemných dní.

Pohled na Lisabon

Náměstí v Lisabonu

Lisabonský kohout a ikonická žlutá tramvaj

Zámky u řeky Tajo 

Belém Tower

Jerónimos Monastery

Cesta tramvají strmými uličkami nahoru

Lisabon z výšky

Během těch několika dní jsem si město slušně obešla, a kdyby mě nečekalo ještě pár dní u moře, rozhodně by se mi z něj nechtělo. Na druhou stranu mě dost mrzelo, že nestíhám Porto, ale času je dost a tohle zcela jistě nebyla moje poslední návštěva Portugalska.

Lagos

Do Lagosu jsem vyrazila z lisabonského nádraží Sete Rios a cesta s jedním přestupem mi trvala téměř 4 hodiny. První vlak byl v pohodě, myslím, že jsem dokonce měla i místenku a bylo tam celkem chladno díky klimatizaci, ale druhý, místní vlak už byl přehřátý a narvaný lidmi. Byla jsem opravdu ráda, když jsme dorazili do Lagosu, bohužel mě ale v tom vedru ještě čekala dlouhá cesta k Big Chill Hostelu, který byl sice asi 20 minut pěšky od centra, nicméně zase byl jen asi pět minut od těch nejhezčích pláží. Tady mě pak čekalo pět dní relaxu.

Lagos, ten, který neleží v Nigérii

Skály a skalky Lagosu

Nejkrásnější pláž vůbec, Praia do Camilo

Praia do Camilo

Skvělé jídlo, skvělé pití, skvělý život

Město Lagos

Dokud jsem si užívala pláží, plavání, sangrie, mořských plodů a vířivky na střeše hostelu, vše bylo fajn. Pak jsem se rozhodla, že si zaplatím den surfování. Začalo to parádně, fakt mě to bavilo, prostě skvělé. Instruktor nás naučil, že máme zvednout ruku zatnutou v pěst, když budeme potřebovat pomoc, a já se zařekla, že pomoc potřebovat nebudu, protože to bude strašně fajn a hrozně dobře mi to půjde. A ono to celkem i šlo. Bohužel jen do chvíle, kdy mé lyžařským úrazem zničené koleno vypovědělo službu a já zjistila, že nemůžu vstát z vody. Zahanbeně jsem zvedla pěst, nechala se odnést z vody, s otékajícím kolenem se usadila pod zástěnu a zbylého půl dne čekala, až ostatní dosurfují. No co už, není pokaždé posvícení a tohle nebylo naposledy, co jsem se snažila surfovat. A když nic jiného, ten pohled na oceán za to stál.

Oceán <3

Jde se surfovat!

A takhle to končí. Někdo si táhne surf, někoho táhnou. To už je holt život :D 

Pak už mě čekaly jen poslední dva dny v Lagosu, které jsem strávila poctivým pomalým kulháním na pláž a z pláže a rehabilitací ve vodě, která sice vůbec nepomáhala ani nemohla pomoci, ale byla sakra příjemná. Sangrii na bolest už ani není třeba zmiňovat.

Pak už mě čekala jen večerní cesta vlakem zpět do Fara, kde jsem to přes noc zalomila na letišti, a extrémně brzký ranní let do Kolína a pak dále do Berlína.

Berlín

V Berlíně už na mě čekala Zu, která tam už nějakou dobu žije, a společně jsme mi naordinovaly klidový režim a medikaci na bolest. Odpoledne jsme tak strávily v posteli s filmem a pizzou, a večer jsme vyrazily do naší milované řecké Asterie, kde mi milí číšníci i majitel nalévali ouzo tak dlouho, až jsem na koleno úplně zapomněla.

Také jsem se rozhodla, že kromě toho, že by všechny tripy měly obsahovat závěr v hammam v Istanbulu, tak by také měly mít ještě závěrečnou tečku v berlínské Asterii. A protože jsem žena činu, tak přesně tak to dopadlo hned v následujícím tripu, po návratu z Izraele a Palestiny. Ale o tom zase příště.


← Smaragdový ostrov (Dublin, Galway, Cliffs of Moher)                            Izrael a Palestina 2017 →