Den 7.
Sedmý den našeho evropsko-jihoamerického tripu byl především ve znamení přesunů. První let z Malagy do Madridu proběhl hladce a rychle, nicméně na přestup jsme měly pouze hodinu, proto jsme si musely slušně pospíšit. Navazující let do Sao Paula jsme ale nakonec stihly s přehledem. Po pár hodinách spánku se vstáváním pouze na jídlo a toaletu jsme dorazily do Sao Paula. Zarazilo nás, že se venku již stmívalo, ačkoli ještě nebylo ani šest večer. Následovala obrovská fronta, ve které nám velmi evropsky vyhlížející Brazilec vysvětlil, že tohle je normální, a poučil nás, že v Brazílii čas plyne úplně jinak. V následujících čtrnácti dnech jsme mu několikrát musely dát za pravdu.
Když jsme se konečně dostaly z letiště, usoudily jsme, že si do centra Sao Paula vezmeme taxík. Taxikář neuměl anglicky a my zase portugalsky, takže jsme si moc nepokecali, ale k hostelu nás zavezl. Už z taxíku jsme sledovaly, nakolik je Brazílie odlišná od toho, na co jsme zvyklé. Byla už sice tma, ale kromě několika evidentně velmi chudých čtvrtí, kolem kterých jsme projeli, nám většina věcí za okýnkem připadala poměrně srovnatelná s našimi poměry. Ve čtvrti, kde jsme měly zabookované ubytování (moc pěkný hostel O'Rileys Perdizes), se už nějaké ty rozdíly našly - všechny domy měly nesmírně vysoké ploty a vypadaly zabezpečené až na půdu. Moc důvěry to v nás nevzbuzovalo, zejména poté, co taxík odjel a my jsme se nemohly dozvonit na recepci, ačkoli zvonek evidentně fungoval. Nakonec si nás všiml z okna jeden z hostů, který došel dolů na recepci a pustil nás. Důvod, proč jsme se nemohly dozvonit, byl poměrně komický - ačkoli ještě nebylo ani osm večer, recepční spal v obýváku. Už jsme ten večer raději nikam nevyrazily s tím, že bychom se pak taky nemusely dostat domů, navíc jsme se po dlouhém letu těšily na postel.
Den 8.
Ráno jsme dostaly šanci poprvé v životě okusit brazilskou snídani. Já, která jsem zvyklá na snídaně, jaké servírují britské hostely (včetně toho mého), jsem byla v šoku z obrovského výběru. Hned po bohaté snídani jsme vyrazily do centra Sao Paula. Bydlely jsme nedaleko stanice metra Barra Funda, takže se metro stalo naším hlavním dopravním prostředkem. Jako první jsme navštívily náměstí Praça da Sé, na kterém se nachází i Sao Paulská katedrála. Šlo také o první veřejné místo, kde jsem se osmělila a vytáhla zrcadlovku. Policisté, kteří nás pozorovali z opodál stojícího auta, se lámali smíchy, když viděli, jak ji chráním vlastním tělem. Pak odjeli a skupinku bezdomovců, která se zrovna rozhodla se porvat, nechali bez povšimnutí. Chudoba a bezdomovectví byly znatelné skoro všude, kam jsme v Sao Paulu vyrazily. Na jednu stranu moderní metropole, na druhou stranu všudypřítomní extrémně chudí lidé, u kterých se nechuť k vyhazování vynakládání prostředků na akce jako mistrovství světa ve fotbale či olympiáda dala více než pochopit.
 |
Sao Paulo Cathedral na Praça da Sé
|
Zbytek dne jsme se procházely po městě a pokaždé zavítaly tam, kde nás to zrovna zaujalo. Kolem historického divadla Teatro Municipal, které do okolní moderní architektury příliš nezapadalo (nebo snad okolní architektura nedoplňovala krásu divadla?) jsme pomalu došly až k parku, ve kterém si stará paní prala prádlo v jezírku a následně si ho vyskládala na plot, který jezírko ohraničoval. Pak jsme se vydaly na Avenida Paulista, která měla být tou nejdůležitější ulicí Sao Paula. Některé budovy byly pěkné a moderní, za jiné, ošklivě socialisticky vyhlížející, by se nemusel stydět ani Havířov. Avenida Paulista nás prostě příliš nezaujala, tak jsme se raději vydaly na jídlo. Z internetu jsme již byly obeznámeny s restauracemi, které fungují na principu "por kilo", proto jsme do jedné takové vyrazily a pořádně si naplnily břicha.
 |
| Pohled z mostu na Teatro Municipal |
 |
| Pohled z mostu, centrum Sao Paula |
 |
| Stará paní sušící prádlo uprostřed parku |
Karin pak ještě zapadla do místního obchoďáku, kde se snažila sehnat vak na krosnu, zatímco já jsem na ni čekala dole v pohodlném křesílku spolu s ostatními, kterým se nechtělo běhat po obchodech. Obal na krosnu nakonec nesehnala až do konce pobytu. Pak jsme se pomalu dotáhly k nejbližšímu metru, které bylo celkem daleko, a vyrazily pěkně unavené domů. Na první den v Sao Paulu to stačilo. V hostelu jsme si ještě krátce pokecaly s recepčními, kteří nám potvrdili, že moc turistů z Evropy nemívají (a celkově jsme v Sao Paulu na žádné nenarazily), a já jsem hned zapadla do postele, protože jsem začala umírat. A umírání na dovolené není žádná hitparáda, zejména má-li člověk natřískaný program jako obchoďák o Adventu.
Den 9.
Další ráno jsem na tom nebyla o mnoho lépe. Teplota, rýma, kašel, bolest celého těla, prostě známky toho, že bych měla co nevidět skonat. Nicméně zavařila jsem si v mikrovlnce vodu na čaj (paradoxně při všem, co kuchyňka nabízela, tam absentovala varná konvice) a statečně se rozhodla, že návštěvu parku Ibirapuera ještě zvládnu. Vydaly jsme se tedy opět do centra a z Avenida Paulista se rozhodly k parku dojít pěšky. Podle mapy kousek, v reálu už tak úplně ne. Ale jelikož šlo o park a v parku bývají lavičky, rozhodla jsem se své umírání zamaskovat tím, že jsem si na jednu čapla a předstírala, že pozoruji okolí. Po chvíli se mé umírání zmírnilo a já se konečně na to pozorování začala plně soustředit. Taky jsem se rozhodla, že začnu počítat policisty a securiťáky, kteří byli vidět na každém kroku. I v parku měli několik budek, ze kterých sledovali, zda se nikde neděje nic nepřístojného. Napadlo mě, že vysoká kriminalita je výhodná alespoň pro všechny, kteří nalezli zaměstnání právě v tomto sektoru. Práce měli zřejmě dost.
 |
| Pohled na Sao Paulo ze zadního nádvoří budovy na Avenida Paulista |
 |
| Parque de Ibirapuera |
 |
| Parque de Ibirapuera |
U parku nás také zaujala zvláštní socha, která vypadala, jako by vypadla ze SSSR. A pokud ne ze SSSR, tak z bývalého východního bloku určitě. Doposud jsem nepřišla na to, o co mělo jít, takže pokud to někdo víte, sem s tím! :)
 |
| Zvláštní sousoší nedaleko parku Ibirapuera |
Po chvíli zevlování v parku bylo pomalu na čase vrátit se na Paulistu a poté metrem domů. Z Barra Fundy nám jel zdarma bus na letiště a odtamtud jsme měly přelet do Foz do Iguacu. Bus zdarma nás poněkud zarazil, letěly jsme z letiště Viracopos v Campinas, které bylo od Sao Paula vzdáleno hodinu a půl. O společnosti Azul, u které jsme nakoupily přelety, prohlásila naše recepční, že je něco jako Ryanair v Evropě. Nízkonákladovka v Jižní Americe ovšem zřejmě znamená něco jiného než u nás. Velká zavazadla v ceně, autobus na letiště zdarma, dokonce jsme se dočkaly i malého občerstvení v letadle! Na druhou stranu nás poněkud překvapilo, když jsme stanuly před letadlem, které mělo vrtule a vedly do něj všehovšudy tři schůdky. Něčím tak mrňavým ještě ani jedna z nás neletěla. Nicméně do Foz do Iguacu nás dopravilo bez problémů a zanedlouho jsme už byly v našem guesthousu. Tentokrát jsme měly zabookované pěkné rodinné místečko Cacau Brasil.
Den 10.
Hned ráno jsme vyrazily ven, abychom zjistily, kudy tudy k vodopádům. Za rohem od našeho guesthousu jsem narazila na přátelskou černou kokršpanělku Daisy, která nás dovedla až k ceduli nabízející výlety na argentinskou stranu. Lidé v hostelu, ke kterému Daisy i cedule patřily, byli nesmírně milí a nakonec jsme se s nimi dohodly na celodenním výletu minibusem na další den. Cena byla tuším sto reálů včetně vstupu na vodopády, což nám nepřipadalo úplně špatné. Nicméně nejprve bylo třeba porozhlédnout se po brazilské straně. V hostelu nás odkázali na bus hned přes ulici, který jel velmi příhodně jak k vodopádům, tak i na letiště.
Vodopády Iguacu nás uchvátily. Strávily jsme tam skoro celý den a obdivovaly jejich krásu. V duchu jsem se škodolibě pošklebovala Niagaře, která se jim nemohla ani v nejmenším rovnat. Všudypřítomná byla malá nosatá zvířátka, kterým místní říkaly quatis. Obzvláště ráda prolézala odpadkové koše a v místech, kde turisté jedli, se nezdráhala ani vylézt na stůl a do jídla se pustit.
 |
| Dvě quatis na polední procházce |
 |
| Iguacu Falls - pohled na argentinskou stranu |
 |
| Pohled na Iguacu Falls byl dechberoucí |
 |
| Lámající se světlo doplňovalo krásu vodopádů duhovými efekty |
 |
| Pohled na Ďáblův chřtán, ze kterého nikdo neodešel suchý |
Vodopády Iguacu byly také prvním místem, kde jsme se seznámily s motýly, jimž jsme daly přezdívku "88", podle vzoru na jejich křídlech.
 |
| Osmdesát osmička pózuje na zábradlí |
Odpoledne jsme se ještě vydaly do ptačí rezervace, ve které jsme mohly zblízka pozorovat papoušky, tukany i jiné ptáky, které jsme později v Pantanalu viděly i ve volné přírodě, ale bohužel už na delší vzdálenost.
 |
| Tukan v ptačím parku |
 |
| Tukan u jezírka |
 |
| Dva arara azulové |
Večer jsme se poprvé vydaly za tmy do města. Pomalu jsme si na Brazílii zvykly a Foz do Iguacu nám nepřipadal moc nebezpečný. Daly jsme si brazilskou pizzu (zvláštní, ale opravdu dobrá) a následně se při hledání supermarketu ztratily. Mezitím jsme na jedné ulici našly tři lékárny, přičemž ulice to byla mrňavá a dvě z lékáren byly přímo naproti sobě. No co, k čemu jídlo a pití, hlavně že jsou léky. Nakonec jsme to vzdaly a koupily si jídlo a pití na benzínce s vysokohorskou přirážkou. Každodenní shánění balené vody byla věc, na kterou jsem si zvyknout úplně nemohla. Voda z vodovodu, které doma vypiju denně několik litrů, v Brazílii pitná není, což zejména v takovém teple není úplně nejideálnější. Vedro byla další věc, se kterou jsem se těžko sžívala. Podle našeho nového kamaráda z vedlejšího hostelu jsme přijely během brazilské zimy. Sám ale říkal, že na léto odjíždí z Brazílie pryč, jinak by asi pošel, čemuž jsem absolutně rozuměla. Odněkud se holt odjíždí za teplem, odněkud pro změnu za zimou.
Po cestě domů jsme ještě potkaly něco fascinujícího, co se nám bohužel nepodařilo zachytit na foťák - popeláře na povozu taženém koňmi. Brazílie nás bavila!
Den 11.
Hned další ráno nás čekal výlet do Argentiny, respektive na argentinskou část vodopádů. Cestovaly jsme společně se skupinkou Němců, které provázela Brazilka. Hned v minibusu nám povyprávěli, jak se seznámili - dcera Brazilky si právě v Německu vzala syna německého páru. No a jak mladí vyrazili na svatební cestu, staří se rozhodli poznat její zemi.
Argentinská strana nás zaujala stejně jako brazilská. Bylo komické, že po příletu do Brazílie jsem neustále někde děkovala španělsky "gracias", zatímco po přejezdu do Argentiny jsem se nemohl zbavit portugalského "obridaga". Jinak vše působilo podobně, quatis nás provázely i v Argentině (ačkoli jsme nezjistily, jak se jim říká španělsky) a snad byly i o něco oprsklejší.
 |
| Pohled na vodopády z argentinské stran |
Nakonec jsme usoudily, že si dopřejeme trochu adrenalinu, a vyrazily jsme na výlet lodí pod vodopády. Tuto atrakci jsme sledovaly už předchozí den z brazilské strany - loďka najížděla téměř úplně pod vodopád a voda stříkala úplně všude. Zrcadlovka v gumovém pytli ale naštěstí přežila a my jsme si to užily. Na rozdíl od zbytku turistů jsme taky neodcházely úplně promočené, protože jsme na loď vyrazily v plavkách, jak nám poradil náš hostelový kamarád.
Krátký výlet do Argentiny jsme si užily, ale nadešel čas vrátit se zpět. Odpoledne jsme se zase pocouraly po městě, tentokrát jsme dokonce asi na desáté doptání našly supermarket (předchozích devět osob nám vůbec nerozumělo, případně nás poslaly někam, kde žádný obchod nebyl) a zvažovaly jsme, zda se ještě ráno nepodívat na paraguayskou hranici. Znamenalo by to ale velmi brzké vstávání, do čehož se nám nechtělo, takže jsme se rozhodly vstát tak akorát a vyrazit na letiště.
Den 12.
Přesně podle plánu jsme se ráno sbalily a s menším předstihem vyrazily na letiště. V autobuse byla Karin odeslána biletářkou dozadu, zatímco mně se jí zželelo (nebo pochopila, že s krosnou prostě nedokážu projít jejím terminálem) a nechala mě vepředu. Někde těsně před letištěm jsem zbledla, vytřeštila oči a začala zhluboka dýchat. Biletářka okamžitě začala mávat na lidi vzadu, kteří zavolali Karin. Stále ještě v šoku jsem jí vysvětlila, co se stalo. Tenkou ledvinku na peníze, kterou jsme v Brazílii nosily pod oblečením, jsem i se všemi penězi, kopiemi dokladů a jednou kreditkou nechala v Cacau Brasil pod matrací. Geniální tah, Katherine!
Plán byl jednoduchý. Nechat Karin se všemi věcmi na letišti, přesvědčit nějakého taxikáře, že na to musí pořádně šlápnout, a stihnout se vrátit ještě před odletem letadla. Taxikářů se kolem mě sesypalo asi deset a jeden z nich mluvil anglicky. Hned mi určil jednoho, který prý jezdí opravdu rychle, a vysvětlil mu, co se mnou. V guesthousu nikdo neotevíral a taxikář už začal obvolávat kamarády, aby mu dali číslo na rodinu, která guesthouse vlastnila, když jsem se konečně dozvonila. Vyběhla jsem do našeho bývalého pokoje, a když jsem zpod matrace vytáhla všechny své peníze, neskutečně velký balvan mi spadl ze srdce.
Na letiště jsme to nakonec tak tak stihli. Celou cestu jsem si anglicky sypala popel na hlavu, opakovala, že takhle dementní obvykle nebývám, a znovu a znovu svému taxikáři děkovala. Zřejmě mi nerozuměl, ale hlavně, že už bylo vše v pořádku. Na letišti jsme pochopily, že v Brazílii se gate nezavírá, prostě stačí přijít kdykoli před odletem.
Z Foz do Iguacu nás čekal let do Campo Grande s pětihodinovým přestupem v Sao Paulu. Možná i díky dopolednímu šoku jsem znovu začala umírat, ačkoli celou dobu ve Foz do Iguacu mi bylo dobře. Na letišti v Sao Paulu jsem si lehla na lavičku a usnula. Průběžně jsem se budila jen kvůli otočkám, které byly na nepohodlném kovu potřeba, tím spíš, že mě tlačily opěrky, pod kterými jsem se provlékla. Když jsem zrovna byla vzhůru, pořád jsem se paranoidně rozhlížela, kdy někdo odhalí mou nemoc a nenechá mě letět. Vzhledem k tomu, že v hale pokašlávalo plno lidí a zřejmě jsem nebyla jediná umírající, se tak samozřejmě nestalo a nakonec jsem celou cestu přežila. Problém byl v tom, že jsme ještě ten večer měly za úkol rozhodnout se, s kým vyrazíme ráno do Pantanalu. Ubytování jsme měly zabookované v Hostelu Campo Grande, který sice také Pantanal tours nabízel, ale na internetu na ně byly poměrně špatné recenze. Původně jsme chtěly jet do pousady Santa Clara, odkud nám ale neodpověděli na e-mail s předběžnou rezervací a tedy bychom se musely ještě večer vydat přes půl Campo Grande do jejich hostelu. Vzhledem k únavě jsme se nakonec rozhodly risknout tour našeho hostelu.
Den 13.
Ráno jsme tedy vyrazily vstříc dobrodružství Pantanalu. Cesta trvala dlouho, ale pozorovat okolní krajinu mě bavilo a také poněkud uspávalo. Pak minibus zastavil a nás i naše spolucestující Holanďany si rozebraly na své korby dvě terénní auta. Po prašné cestě jsme vyrazili k naší pousadě. Po cestě jsme ještě nabrali jeden anglický pár a Holanďana z naší pousady, kteří byli na blízkém ranči jezdit na koních.
 |
| Naše milé pantanalské autíčko, na jehož korbě jsme toho spoustu projely |
Po příjezdu nás čekalo ubytování a večeře. V hostelu nám slibovali dvě aktivity na první den, tři na druhý den a dvě na třetí den. První den jsme nakonec neměly žádnou aktivitu, respektive Karin se šla alespoň vycachtat do bazénku, na což jsem se já ještě necítila a navíc jsem to odmítala počítat jako součást programu. Tak jsem alespoň vylezla ven a vyfotila "naši" bažinu.
 |
| Bažina za naší pousadou |
Po cestě na večeři nás zaujalo množství hmyzu, který se vynořil, sotva se setmělo a rozsvítila se světla. Právě okolo nich se organizovaly obrovské chumly komárů, o kterých nám místní přísahali, že malárii teda fakt nemají. No dobrá, internet tvrdil něco podobného a žlutou zimnici jsem si pro jistotu nechala naočkovat, nicméně otravní rozhodně byli. Večer šla Karin pít s našimi spolubydlícími a já jsem šla vyspávat nemoc. Kdo by to byl řekl, že se ze mě stane takový umírající mrzáček, přitom bývám nemocná opravdu jen zřídkakdy a očkovaná jsem byla jako drahej papírovej pes. Nicméně rozhodla jsem se silou vůle, že další ráno už budu v pořádku, a s těmito myšlenkami se odebrala ke spánku.
 |
| Mimo Karin jsem tentokrát získala i další spolubydlící |
Den 14.
Síla vůle zafungovala. Ráno jsem se probudila čerstvá a neumírající a spokojeně mohla po snídani vyrazit na výlet motorovou loďkou po řece. Zpětně tuto aktivitu hodnotím jako mou nejoblíbenější. Viděli jsme spoustu ptactva, opici houpající se na stromě u řeky, kajmany, kteří se nechali vyfotit a pak hned zmizeli pod vodou a obrovské vydry, jež vylezly pokaždé, když jsme na ně zavolaly pokřikem, který nás naučil náš průvodce Nicky (prakticky šlo o zvuk, který u nás vydávají děti hrající si na indiány). Vydrám se zřejmě velmi líbil a hlasitě nám odpovídaly.
 |
| Kajman se tvářil nenápadně, avšak pozorně nás sledoval |
 |
| Row, row, row your boat... |
 |
| Vydra sledující nás z břehu |
 |
| Pohoda na lodi |
 |
| Tukan v koruně stromu |
 |
| Zátiší s naší loďkou |
 |
| A trochu jsme to i rozjeli! |
 |
| Opice v koruně stromu |
Po obědě nás pak čekala procházka džunglí. Podle Nickyho jsme si měli vzít žabky a kraťasy. Přiznám se, že do džungle by mi bylo mnohem příjemnější vyrazit v kvalitních botách a rozumně zahalená, nicméně rozhodla jsem se věřit místnímu člověku. Holanďan Robin vyrazil bez bot, zřejmě aby se cítil více spjat s přírodou (a při procházce bažinou mohl nachytat více pijavic nebo jiných potvůrek, které tam zřejmě žily).
 |
| Náš guide Nicky vyrazil stejně jako Robin bez bot |
 |
| Pták tujuju, který je symbolem Pantanalu, ve svém hnízdě |
V džungli jsme pak narazili na další ptáky v korunách stromů, ale také na všudypřítomné kostry a lebky koní. Na můj dotaz, co je zabilo, jsem se dozvěděla, že hadi. Nevím jak ostatní, ale mě byl mnohem víc potěšila odpověď, že na toto místo chodí koně umírat, když už cítí, že se jim to blíží :))
 |
| Umírat se mi na rozdíl od koní moc nechtělo |
Nicméně v džungli mě nakonec žádný had nezakousl a nepřipojila jsem se tak k mrtvým koním. Díky své skákavé taktice jsem se svou lehkou arachnofobií přežila i kritická místa, ve kterých jsem očekávala pavoučí přátele (taktika spočívala v myšlence, že pavoukovi se jistě nechce na mě skočit a tedy by na mě vlezl jen tehdy, kdy bych mu k tomu dala šanci a přiblížila se k němu), no a celkově jsem procházku džunglí přežila ve zdraví. Nicky nám ukázal rostlinu, kterou můžeme v případě nouze rozseknout a vytvořit tak z obou polovin dva pohárky na vodu (při příčném rozseknutí) nebo dvě misky (při podélném rozseknutí). Také nám ukázal, že pokud si v džungli budeme chtít vytvořit útulný domov, můžeme z ní vytvořit vázu i s kytkou. Rozhodně to mám v plánu někdy využít.
Karin s Robinem si ještě nechali z rozmačkané rostliny udělat tetování a pak už byla naše procházka džunglí u konce. Večer nás ale ještě čekala projížďka na korbě našeho terénního auta. Během té jsme viděli opět několik kajmanů, ale i velkou skupinku kapybar. Z těch se stala má neoblíbenější zvířata Pantanalu, protože vypadaly jako obrovská přežraná morčata, pohybovaly se relativně pomalu, ale naopak uměly pěkně ladně plavat a rozhodně neusilovaly o mou smrt. Nebo jsem je z toho minimálně nepodezírala.
 |
| Pohodářka kapybara v záři reflektorů |
 |
| Mokřady Pantanalu |
Den 15.
Poslední den nás čekala poslední aktivita - chytání piraní. Už večer se mi udělalo zle, ani večeři jsem nedojedla, ale o lov piraní jsem odmítala přijít. Snědla jsem prášek, který nezabral, a opatrně nalezla na korbu auta. Když jsme vyjeli z areálu a zastavili kvůli skupince kapybar, došlo mi, že to byl opravdu hodně špatný nápad, slezla jsem z korby náklaďáku a oznámila Nickovi, že dneska to bohužel nepůjde. Zřejmě znal potíže Evropanů, protože si neodpustil několik vtípků. Po cestě zpět mi došlo, že asi nebylo nejinteligentnější vyrazit zpět pěšky po prašné cestě lemované močály, ze kterých mohl kdykoli vylézt nějaký špatně naladěný kajman, ale domov i s koupelnou byl na dohled a nic mě po cestě nesežralo.
 |
| Kapybaří rodinka |
Dodnes jsem nepochopila, z čeho mi bylo špatně, když jsem si v Pantanalu díky hnědé vodě tekoucí z vodovodu i zuby čistila pitnou vodou, ale k obědu jsem si dala jen suchou rýži. Pravda, chtěla jsem risknout i zeleninu a maso, ale Karin mě přesvědčila, že vzhledem k nadcházející několikahodinové cestě zpět do Campo Grande by to nebylo to pravé ořechové. Zřejmě měla pravdu.
Den 16.
Ráno jsme strávily v houpacích sítích a já jsem se ještě prošla po Campo Grande (rozuměj došla jsem k nejbližšímu obchodu :)). Pak nám manažer hostelu nabídl transfer na letiště a náš kamarád z recepce se k nám přidal. Vyzvedávali tam nějaké nové klienty, takže to měli při cestě. Trochu šokující bylo, když si manažer během řízení zapálil obrovské tlusté brko a všem v autě nabídl. Přesvědčila jsem se o tom, že můj bezpečnostní pas pořádně drží, chytila jsem se držáku na dveřích a jakožto zapřísáhlá ateistka se i několikrát pomodlila. Na letiště jsme dojeli v pořádku, nikoho jsme nepřejeli a letadlo jsme stihly. Štěstí při nás stálo i tentokrát.
Rozloučily jsme se s naším doprovodem i s Campo Grande, protože nás čekal přelet do Ria, opět bohužel s přestupem v Sao Paulu. Tentokrát ale naštěstí netrval příliš dlouho, takže jsme stihly akorát využít "por kilo" restauraci na terminálu a pěkně si nacpat pupky.
Do Ria jsme dorazily poměrně pozdě a než jsme se stihly ze Santose Dumonta přesunout na autobusový terminál, poslední večerní bus na Paraty nám odjel. Nechala jsem Karin s krosnama a vyrazila obrážet jednotlivé autobusové společnosti. Všude mi řekli, že další jede až ráno, což se mi úplně nelíbilo. Z hlubin paměti svého mobilu jsem vylovila fotky společností, které by do Paraty měly jezdit, a vrátila se zpět k přepážce, u které mi slečna řekla, že jejich společnost na Paraty nejezdí. Tentokrát jsem trvala na tom, že chci lístek na Paraty a že tam tedy rozhodně jezdí, což přineslo ovoce. Slečna zavolala kolegu, já se s ním rukama nohama domluvila a dospěli jsme k příjemnému konsensu. Jejich autobusy měly Paraty na trase, i když oni je z nějakého důvodu neměli v prodejním systému. A dokonce nám za celkem krátkou dobu jel jeden noční. Okamžitě jsem kupovala lístky, dokud jsme se drželi faktu, že na Paraty jezdí. Ještě jsme se ujistily u řidiče, že nám tam opravdu zastaví, krásně se prospaly v autobuse, a někdy mezi třetí a čtvrtou ráno jsme dorazily do malého koloniálního městečka.
V Paraty se projevila moje mírná organizační chybka - měla jsem adresu našeho Che Lagarto hostelu, ale nevyfotila jsem si mapku. Spoléhaly jsme totiž na to, že stihneme dřívější autobus a v městečku si pak vezmeme taxi. Žádné taxi ale uprostřed noci na zastávce nestálo a jak tak zpětně vzpomínám, v městečku s centrem o několika ulicích jsem ani později žádné neviděla.
Rozhodly jsme se najít někoho místního, kdo by nás na hostel navedl. Sice jsme chodily v kruzích, lidé, které jsme potkávaly, nás posílali každý jiným směrem a my jsme pomalu ztrácely naději, ale zase jsme si našly i nové přátele. Nejdříve se na nás totiž nabalil jeden toulavý pes, pak druhý, no a za chvíli za námi chodila celá smečka. Zdáli se být milí a neagresivní, nicméně v brzkých ranních hodinách a aniž bychom tušily, kde bydlíme, jsem se s nimi nakonec raději blíže neseznamovala. Nakonec jsme znova potkaly kluka, který byl hned druhým osloveným, ale jehož vysvětlení cesty jsme vůbec neporozuměly, ten se nad námi slitoval a k hostelu nás dovedl.
Rychle jsme se ubytovaly a zapadly do peřin. Čekaly nás jen necelé dva krátké dny v tomto krásném malém městě!
Den 17.
Ráno jsme překvapivě po pár hodinách spánku stihly snídani a vyrazily do města. Koloniální architektura působila jako zjevení, Paraty mě hodně uchvátily. Podívaly jsme se i na pláž, na kterou nás opět doprovázel "náš" pes. Pak jsme ho ale zřejmě znudily a bez rozloučení nás opustil.
K obědu jsem si dala úžasné seafood rizoto a tak trochu z povinnosti i caipirinhu, kterou sice nemám úplně extra ráda, ale je to brazilský drink, takže jedna k obědu se zdála být správnou volbou.
 |
| Dvě skvělé a cenově dostupné restaurace jsme našly právě na této ulici |
Večer jsme nakoupily místní cachacu zvanou Gabriela jako dárek domů a taky kokosový likér na chuť na večer. V hostelu to žilo a o zábavu jsme tedy opravdu neměly nouzi.
Den 18.
Druhý den jsme měly v plánu vyrazit na Trindade, ráj nedaleko Paraty, ale autobusy jezdily každou hodinu a nakonec jsme usoudily, že to nemá smysl, když bychom si tam pobyly jen chvíli a hned se zase vracely, abychom stihly náš spoj do Ria. Místo toho jsme tedy vyrazily na oběd a poté se vyvalily na zahradu do houpacích sítí. Trocha válení nikdy neuškodí! Taky jsme si naplánovaly, že si houpací síť koupíme domů, ale na recepci nás přesvědčili, že síť za 70 reálů je předražená. Poradili nám, ať ji na Copacabaně zkusíme usmlouvat na 30. To znělo jako plán. Ještě jsme se před odjezdem prošly naposledy po městě, vyfotily pár věcí, které nás zaujaly, a pak už bylo na čase vyrazit.
 |
| Krásná stará auta jsme potkávaly na každém kroku |
 |
| I takhle se prodávají banány! |
 |
| Pán s koněm kolem nás projel několikrát a pokaždé pozdravil |
 |
| Okolo autobusové zastávky už Paraty působily méně koloniálním dojmem |
 |
| Koně s povozem - na Paraty velmi častý dopravní prostředek |
V autobusu, který nás vezl zpět do Ria, mě Karin několikrát vzbudila s tím, že prý chrápu, ale okolo sedící Brazilci se na mě jen zubili, tak jsem usoudila, že jim to nevadí. Milí lidé!
Z terminálu jsme tak tak stihly poslední autobus, který vyjížděl naším směrem. Přes Rio jsme se kodrcaly hrozně dlouho. Projely jsme čtvrti, do kterých bychom se patrně pěšky nevydaly ani za dne (rozhodně ne se zrcadlovkou, která je mi drahá jako vlastní dítě), ale i moderní, zřejmě bankovní čtvrti.
Ještě jsme se na rozloučenou objaly s naším řidičem autobusu, který byl tak hodný a pochopil, že chceme zastavit a vytáhnout si krosny ze zavazadlového prostoru, a mohly jsme vyrazit vstříc novým lidem a našim postelím. Hostel El Misti Rooms se nacházel asi tři bloky od Copacabany a s mou fotkou mapy v mobilu jsme tam od autobusu trefily bez problémů. Na uvítanou jsme dostaly drink a následně si jich ještě několik koupily. Jo, Rio se nám začínalo líbit! :)
 |
| Důležité sdělení hostelu: Nespěte nazí! :) |
Den 19.
Ráno jsme vyrazily na sochu Krista. Autobusem to trvalo věky, ale zase jsme se mohly podívat po okolí. Nakonec jsme cestu nahoru vyřešily minibusem, který nás vyvezl nejdříve na vyhlídku a nakonec až pod sochu.
 |
| Pohled ze středové vyhlídky |
 |
| Výhled na favelu |
 |
| Laguna a Kristus |
 |
| Byla jsem tam! :) |
Někde okolo Krista jsme natrefily i na skupinku Čechů ve středním věku. Na to, že jsem měla obvykle radost, když jsem potkala nějaké Evropany (Poláci i Němci ve Foz do Iguacu byli úplně super), tihle byli rozhodně zvláštní a setkání s nimi bych si odpustila. Hloupým poznámkám na místní obyvatelstvo a oplzlým kecům mířeným na asi třináctiletou Brazilku bych raději nerozuměla, ale naštěstí se nám brzy ztratili z dohledu.
 |
| Zástupy u Krista |
 |
| Vyfotit výhledy od sochy Krista bylo díky obrovskému množství lidí obtížné |
 |
| Socha, která láká obrovské množství turistů z celého světa |
U Krista bylo hrozné množství lidí, tak jsme se jen pokochaly výhledem, něco pofotily a vydaly se zase dolů. Ještě jsme měly naplánovanou Homoli, na kterou jsem se těšila o něco víc. Všude jsem četla, že jsou z ní lepší výhledy, a nemůžu s tím nesouhlasit. Milý chlapec u okýnka mi prodal studentskou vstupenku na lanovku, i když jsem ISIC nechala inteligentně na hostelu a legitimovala se pouze kopií pasu a tak jsem zase znova ocenila své štěstí a milou povahu Brazilců.
Výhledy z Homole byly famózní. Měly jsme to štěstí, že jsme si Rio vyfotily za světla, za soumraku i za tmy.
Když už jsme měly všechny úhly vyfocené aspoň stokrát, mohly jsme se konečně vydat zpátky dolů a autobusem na hostel. Nějak jsme to nevybraly a autobusem objely celé Rio, ale domů nás dostal a to se počítalo. Následoval tradiční večer s několika drinky a dokonce jsme si k tomu i něco uvařily.
Den 20.
Dvacátý den našeho tripu a čtrnáctý den v Brazílii jsme měly naplánovaný plážově. Nejprve jsme vyrazily na Copacabanu, kde jsem se okamžitě vrhla do obrovských vln, několikrát se nalokala vody a praštila do hlavy poté, co mě vlna smetla a pak jsme jen odpočívaly, než jsem pocítila nutkání vrhnout se do vln znovu. Zjistily jsme, že na rozdíl od Španělska se tady nikdo nekoupe nahoře bez. Tedy kromě pánů. Podařilo se nám také usmlouvat dvě houpací sítě u místního prodejce. Nejdřív požadoval dvě stovky za jednu, ale nakonec jsme to ukecaly na stovku za obě. Na Paraty sice říkali, že bychom měly jít až na třicet reálů, ale už na padesáti jsem měla pocit, že toho chudáka sdírám z kůže. Na druhou stranu nás Brazílie slušně finančně vyčerpala, takže za víc než padesát by se mnou žádný obchod ani neudělal.

Po Copacabaně jsme vyrazily na Ipanemu. Já jsem si několikrát zopakovala své vlnové šílenství a dokonale jsem tím bavila jeden pár, který stál v místě, kde vlny nebyly tak silné, a pozoroval, zda vyplavu či ne. Ale přežila jsem džungli, tak mě nějaká ta vlna nemohla zastavit.
Na oběd jsme pak vyrazily do místní brazilské restaurace, kde jsem dlouho řešila dilema "maso nebo ryba", ale nakonec se rozhodla pro maso. Pak začalo pršet a my jsme se tedy místo zpátky na pláž vydaly do hostelu. Tam jsme se zapsaly na večer s pizzou, daly si několik drinků a začaly plánovat přesun na letiště, který nás čekal další den.
Den 21.
Ráno jsme v dešti vyrazily na obhlídku Laguny kousek od našeho hostelu, u které jsme nalezly policistu, jenž se s námi odmítl vyfotit (meh, karma mu to oplatí), tak jsme si to tam vyfotily bez něj, otočily se a vrátily se na hostel, abychom před cestou uschly.
 |
| Laguna v mracích |
 |
| Opuštěné posezení u Laguny |
Podle informací z recepce jsme si měly chytit autobus na letiště z cesty lemující Copacabanu. Menší problém byl v tom, že tento autobus nemá zastávky ani jízdní řád (recepční nás varovala, že máme vyrazit včas, protože posledně jí prý trvalo hodinu a půl, než nějaký chytila). Větší problém pak byl v tom, že zrovna probíhala nějaká slavnost, naše silnice byla částečně zavřená a stále nepřestávalo pršet, takže jsem přes sebe a krosnu měla přehozené prostěradlo, které jsem s sebou tahala celou dobu kvůli silné klimatizaci v dopravních prostředcích. I tentokrát skvěle posloužilo. Karin dělala, že mě nezná, pár lidí si mě vyfotilo a nakonec mi moje prostěradlo zastavilo i taxík. Taxikář si zřejmě myslel, že patřím do mentální instituce, zželelo se mu nás obou (asi že se mnou Karin musela jakožto můj opatrovník v jeho očích hrozně trpět) a nabídl nám cenu skoro stejnou, jakou bychom platily za nespolehlivý autobus. Po cestě jsme si ještě přibraly brazilský pár, který mě poznal už bez prostěradla a tedy žil v přesvědčení, že jsem normální člověk. Celou cestu jsme si tedy rukama-nohama povídali, z auta nám ukázali ještě místo, kde probíhá karneval, několik favel a taky muže, který stál na boku dálnice a chytal ryby. Najednou jsem si i já připadala celkem normální. Ještě jsem se řidiči za nás obě podepsala do památníčku a pak jsme se rozloučili.
Na letišti už se pomalu stála řada na naše odbavení, problém byl v tom, že u přepážky nikdo nebyl, tak jsem si rozložila prostěradlo a čapla si na něho. Pohodlí nadevše. Karin zase dělala, že mě nezná, tak jsem si pustila do uší hudbu a relaxovala na letištní podlaze.
Když si mě lidé přestali fotit, protože se otevřely naše přepážky a řada se pohnula, bylo nám oznámeno, že poletíme o něco později. Z toho něco se pak vyklubaly víc než čtyři hodiny, ale kdo by to počítal. Dostaly jsme kupón na jídlo, já jsem se nechala přesvědčit k sezení na židli, pořádně jsme si nacpaly pupky a bylo nám dobře. I letadla jsme se nakonec dočkaly.
Den 22.
Informace o tom, že hned po příletu dostaneme nový let do Paříže, byla poněkud zavádějící, protože jsme nepočítaly s tím, že ten let dostaneme na další den a místo toho zůstaneme zaseklé v Madridu, ačkoli už jsme měly zaplacenou noc v Paříži. Ale člověk musí brát věci, tak jak jsou, takže jsme přijaly poukázku na ubytování s jídlem a vyrazily do hotelu. V příručním zavazadle jsme neměly prakticky nic, ale kartáček s pastou a deodorant se tam našel. Zavazadla jsme si nevyzvedly, jelikož se nám už krosny nechtělo ani za cenu čistého oblečení tahat. Ono taky kdo má po třech týdnech cestování v krosně nějaké čisté oblečení. Nakonec jsme to ale zvládly jako Robinsonky. Vlastně jsme se díky tomu přesvědčily o naší schopnosti přežít (v celkem pěkném hotelu uprostřed civilizace, znáte to :)).
Autobus nás zavezl až k našemu luxusnímu hotelu. Každá jsme dostaly vlastní obrovský pokoj a hned se vrhly do sprchy. Zároveň jsme telefonicky, v euforii, že jsme sakra v Evropě a volání je levné, informovaly naše rodiny, že jsme v Madridu ve kterém nemáme být, zatímco v Paříži, ve které máme být, naopak nejsme. Že možná nestihneme autobus do Londýna, že nám let do Paříže nechtějí změnit na let do Londýna a že nemáme žádný prachy na jiný autobus nebo letadlo, takže zřejmě po příjezdu do Paříže obsadíme nějaké pěkné místo pod Eiffelovkou, něčím se přikryjeme, aby nás ta blikající potvora v noci nebudila (ha, já jsem mohla použít prostěradlo, ale Karin by si musela něco najít!), no a prostě tam zůstaneme na věky věků.
 |
| Po 3 týdnech backpackování obří pokoj s koupelnou a psacím stolem - šok! |
Pak jsme se vydaly poznávat Madrid, protože jsme tam ještě nebyly a tohle byla skvělá příležitost. V duchu jsem stejně cítila lehké zadostiučinění, protože nemám moc ráda Paříž a v Madridu se mi líbilo. Jen to trochu ničily ty vyhlídky na zbytek života pod velkou Petřínskou rozhlednou. Na druhou stranu jsem věřila, že si dokážu vyžebrat na jednu porci šneků denně, což by mě vlastně mohlo udržovat ve stavu blažené spokojenosti. Něco jako drogy, ale lepší.
V Madridu jsme obešly tak nějak všechno, co jsme do tmy stihly, takže skoro nic. Vyfotila jsem si ale nějaký kostel, královský palác a náměstí s kamenným medvídkem. Dala jsem si nejlepší a nejdražší zmrzlinu v životě (podle všeho byla eko, bio a kdo ví, co všechno, a navrch ještě francouzská - už jsem se začínala předem aklimatizovávat). Pak jsme to spláchly nějakou tou sangrií, daly si tapas a odebraly se zpět do hotelu, jelikož nás čekalo vstávání v pět ráno na velmi brzký let. Večeře byla fajn, u jídla mě netrápily žádné problémy světa ani vyhlídky na Paříž.
Den 23.
Okolo jedné ráno jsem měla pocit, že už nemá smysl usínat. Někdy kolem druhé se tento pocit ještě prohloubil, ale rozhodla jsem se být statečná a zaspat ho. Vstávání bylo krušné. Obě jsme se naštěstí vzbudily a pomohl i fakt, že jsme díky mému prozíravému plánu nechat zavazadla na letišti neměly co balit.
První, co mě zajímalo, bylo, kde v tak nekřesťanskou hodinu sehnat jídlo. Letištní obchody se vytrvale tvářily zavřeně a ty, které byl otevřené, jsem odsoudila jako vyděrače pro jejich ceny. Nakonec jsem někde sehnala něco k jídlu a stala se tak snesitelnější. Pořád mě ale trápil autobus, který vypadal lehce nestihnutelně. Plán dojet k němu MHD se pochopitelně se změnou noclehu také poupravil. Jedinou šanci sliboval rychlý taxík. Vše jsem měla prokalkulované až na půdu. Letadlo se odlepilo na čas, přiletělo taky na čas a všechno mezi tím jsem prospala. Upalovaly jsme pro zavazadla, kterým to trochu trvalo, ale aspoň jsme se mezi tím stihly prostřídat na záchodě. Díky této milé vsuvce můžu s potěšením konstatovat, že pařížské letiště ORLY snad jako jediné v civilizovaném světě nepoužívá hloupé buržoazní přežitky ve formě papírových ubrousků na ruce, ale člověk má to štěstí, že si může utřít ruce do látkového ručníku, který před ním použilo dalších tisíc lidí, zdravých i nemocných, cestujících z Norska i ze Sierry Leone. Ať žije hygiena!
Pak nás ještě zastavili i s krosnami na namátkovou kontrolu, zřejmě mě předem odhadli jakožto vyvrhele, který na Francii snese asi jen jídlo a pití. Podle mého vrčení ale naštěstí pochopili, že koušu, a prohlídku příliš neprotahovali. Bylo na čase obstarat taxík. Taxikář, který připadl na nás, nemluvil vůbec anglicky, ale velmi důrazně jsem mu vysvětlila, že spěcháme. Nonverbální komunikaci už jsem měla zvládnutou perfektně. Když se mi zdálo, že zpomalil, zatvářila jsem se velmi nervózně, načež mi francouzsky zřejmě vysvětlil, že se nemám bát, všechno bude v pořádku a autobus do země zaslíbené stihneme. Nebo říkal něco o anglicky mluvící funící krávě, ale tomu jsem naštěstí nerozuměla. Byl to ovšem šikula a na autobus nás dovezl o celých deset minut dříve! Za to dostal dýško a pusu na tvář.
K autobusu jsem samým štěstím běžela. Megabusy tam stály dva a já byla příliš rozrušená na to, abych dokázala číst, ale řidič mluvící perfektní angličtinou mi řekl, že Londýn je to správné místo, kde být, a odkázal mě s úsměvem na můj bus. Hodila jsem si dovnitř věci, mezitím došla i Karin a já se rozhodla, že si ještě skočím pro něco k jídlu do stánku. Řidiči jsem vysvětlila, že mám hlad, že jsme jeho autobus málem nestihly a že kdyby mi měl ujet, tak to ať mě radši i s tou blbou bagetou přejede, a řidič mi na oplátku slíbil, že to stihnu a že mě do Londýna fakt doveze. Skoro jsem nadšením souhlasila, že si ho vezmu.
Cesta do Londýna byla prakticky koncem naší cesty. Mě ještě čekaly dva dny "doma" v Londýně a Karin dokonce pět. Nicméně na Victorii nastal čas se po více než třech týdnech rozejít a vrátit se zpět do našich realit. Celý tenhle výlet stál za to. Občas jsme si lezly na nervy, z původně lowcostového tripu se stala dovolená, která mě zruinovala na dalšího půl roku, a o infarktové situace taky občas nebyla nouze, ale zážitky, vzpomínky, chutě, vůně a barvy, které jsme si z toho odvezly, už nám nikdo nevezme.
Další destinace? Indie!
←
Brazílie, Gibraltar a Španělsko - I. část Na cestách po severní Indii - I. část →