Norsko / Švédsko: Kiruna, Abisko, Narvik, Tromsø

Na trip na sever jsem vyrazila z Bergenu mezi zkouškami. V plánu jsem měla Kirunu a Abisco a zejména pak velké finále v Tromsø. Letenky se mi podařilo vychytat (na norské poměry) dost dobře, i když zpočátku bylo obtížné vyrovnat se s tím, že platím za domestic flight téměř totéž, co za cestu mimo Evropu. Rozhodla jsem se to vykompenzovat tím, že zbytek tripu byl výrazně lowcost. Letěla jsem jen s příručním zavazadlem, tedy s malým batůžkem, do kterého se nevlezlo skoro nic kromě malého spacáku, který jsem měla s sebou, takže pěkně nalehko. Navíc jsem během celého tripu couchsurfovala, zejména proto, že jsme s přáteli a spolužáky měli výrazně rozdílné termíny zkoušek a nakonec se nám nepodařilo najít datum cesty, které by vyhovovalo nám všem. Díky tomu jsem na cestu na sever vyrazila sama, takže možnost seznámit se pro mě představovala největší výhodu couchsurfingu. Rovněž cena klasického ubytování na severu stoupala do astronomických výšin, takže rozhodně win-win.

V neděli brzy ráno jsem vyrazila z kolejí na bergenské letiště. Platit 70 NOK za jednu cestu airport busem se mi zrovna nechtělo, ale takhle brzy ráno nebyla šance vyřešit to prostřednictvím MHD. Do Kiruny jsem letěla se společností Norwegian s přestupem na Stockholm Skavsta. Je třeba dodat, že za celou dobu jsme v Bergenu neviděli ani milimetr sněhu, takže když jsem přistála v Kiruně a z letadla vylezla do zasněžené krajiny, byla jsem unešená.

Zasněžená Kiruna

Můj úžasný couchsurfer Arttu mě dokonce vyzvednul na letišti svým autem, které ještě před pár lety vozívalo v místní pohřební službě mrtvoly, a naší první zastávkou byla Kirunská univerzita. Studovat na tak malé univerzitě je, zdá se, z určitého úhlu pohledu i výhodné, protože Arttu měl, stejně jako každý jiný student, od univerzity klíče, takže jsme se i v neděli odpoledne mohli podívat dovnitř. Jelikož Arttu studuje něco s kosmickými technologiemi, získala jsem jedinečnou šanci vyfotit si raketu a vyzkoušet si stroj, na kterém se svého času astronauti připravovali na pobyt ve vesmíru.

Univerzita v Kiruně

Z univerzity jsme vyrazili do centra. Ačkoli bylo brzké odpoledne, venku už byla tma. Svit lamp se ale odrážel od všudypřítomných kup sněhu, takže měl člověk pocit, že to není až tak hrozné. Prošli jsme si (téměř neexistující) centrum, podívali se na sjezdovku, která se nachází v centru Kiruny, a vyrazili do irského baru na hlavní ulici. Večer jsme strávili hraním her s Arrtu a jeho spolubydlícími a přáteli. Pořád jsem si neuvědomovala, že jsem vlastně přeletěla do Švédska (koneckonců ani na jednom z letišť nikoho nezajímal můj doklad totožnosti), ale rozhodně jsem si to užívala.

Jak se pohybovat v Kiruně? Nejlépe na saních, sněžném pluhu nebo na lyžích!

Další ráno se naše cesty rozdělily, když jsem Arttu odprovodila na bus do školy a sama jsem pokračovala do centra. Tam jsem nakoupila nějaké sobí klobásy jako dárek domů a rozhodla se dojít na vlakovou stanici pěšky. Podle mapy to nemělo být moc daleko, nicméně všichni lidé, které jsem potkala, mě místo na vlak posílali na autobus, který by mě tam zavezl. Odmítla jsem platit 100 NOK za jednu krátkou cestu autobusem a vyrazila do začínající vánice. Směr jsem znala a byla jsem rozhodnutá držet se chodníku podél hlavní cesty. Ten ale zanedlouho skončil a bylo třeba se rozhodnout. Zpátky? Ani náhodou! Takhle cesta jistě vede na vlak. Po pěti minutách chůze po hlavní silnici mě přepadal čím dál silnější pocit, že v té vánici a zhoršené viditelnosti tam fakt nemám co dělat. Navíc se mi zdálo, že už bych tam měla pomalu být, ale kde nic, tu nic. Přešla jsem cestu a zvedla palec. Zastavilo mi hned druhé auto a já se zeptala, zda jdu dobře. Řidič přikývl a otevřel dveře. „Nasedej, hodím tě,“ řekl a já jsem se dvakrát nerozmýšlela. Za pár minut jsem už seděla v čekárně kirunského nádraží a trpělivě vyčkávala vlak, který mě měl odvézt do Abiska.

Welcome to Sweden!

Cesta vlakem probíhala pohodově. Vzhledem k tomu, že už jsem byla zvyklá na norské ceny, byla pro mě myšlenka hodinové cesty za 57 SEK nepopsatelně příjemná. Z okna vlaku jsem si ještě vyfotila několik záběrů místních Devadesáti odstínů šedi a malebných vesniček s červenými domečky, a už jsem byla na místě.

Švédské "90 Shades of Grey" z okna vlaku

Vesnička po cestě na Abisko

Vystoupila jsem na Abisko tourist station a vyrazila do hlavního hotelu v Abisku, kde jsem se později měla potkat se svým dalším couchsurferem Niklasem, který tam pracuje jako šéfkuchař. Objednala jsem si švédský dortík a kávu a dopřála si krátkou fiku, než jsem znova nahodila batoh a vyrazila na výzvědy.

Jako první jsem objevila místo, které kdysi bývalo sámskou vesnicí, než se místní Sámové odstěhovali neznámo kam a z vesnice se stala turistická atrakce. Navzdory množství turistů v hotelu jsem ale zasněženou cestičku mezi stromy, která k vesnici vedla, prošlapávala sama. Na prvního člověka jsem narazila až později v jednom ze sámských příbytků, když jsem zničehonic ucítila v tom mrazivém prostředí vůni ohně. Nakoukla jsem do obydlí, ze kterého vůně ohně vycházela, a uviděla mladou ženu rozdělávající oheň. Celý příbytek byl cítit neskutečně lákavým způsobem. Nebyl to jen oheň, který upoutal mé smysly, ale také kůže, které visely na stěně. Všechno dohromady útočilo na můj čich. Tohle bývala vůně něčího domova, napadlo mě. Takhle se to dělalo před dlouhou dobou. A i když tenhle konkrétní oheň byl rozdělán jen pro turisty, kteří se tam měli zanedlouho vydat i se svým průvodcem, a neměl žádný hlubší význam, jeho vůně mě příjemným způsobem štípala v nose ještě hodnou chvíli.

Ze sámské vesničky jsem se vydala pod hory. Procházela jsem sama tichou, zasněženou krajinou, a přemýšlela, jak idylické a terapeutické to vlastně je. Klid, bílý sníh, tiché šumění lesa a nedalekého, napůl zamrzlého potoka. Začínalo se ale smrákat, a tak jsem se raději obrátila zpět k hotelu.

Na recepci se mě opět nikdo na nic neptal, tak jsem rozbalila tábor na jednom z pohodlných křesílek u krbu a vytáhla tablet, abych se připojila zpátky k modernímu světu a domluvila se s Niklasem. Ten si mě zanedlouho vyzvednul a už téměř absolutní tmou jsme šli k němu domů. Niklas se zrovna krátce před mou návštěvou odstěhoval z hotelu do centra Abiska, kde si pronajal maličký přepravní kontejner přeměněný na útulný a moderní byt. Trochu jsme se zahřáli, snědli sladkosti, které jsme nakoupili po cestě v supermarketu (protože Švédi milují své sladkosti :)), povídali si až do pozdního večera a někdy kolem půlnoci jsme vyrazili dolů k jezeru.

Počasí mi nepřálo už od začátku, v Kiruně byly mraky neprostupně zatažené, ale v Abisku se poštěstilo alespoň mému fotoaparátu. Ačkoli se mému oku nepodařilo spatřit čistě zelená světla na obloze a auroru vidělo pouze jako stín lehce odlišného odstínu, než jaký měl zbytek oblohy, můj Nikon dokázal polární záři zachytit o něco lépe. Povedlo se to i díky Niklasovi, který mi hodně pomohl se správným nastavením. Sám už auror nafotil za svůj život nespočet.

Další ráno mě čekala cesta do norského Narviku, kde jsem měla jen krátký čas na přestup na autobus do Tromsø. Severské země jsem si přejížděla a přelétávala jen tak, bez hranic, bez zábran. Možná i díky tomu jsem neměla ve Švédsku pocit, že už jsem ve Švédsku, a posléze v Norsku, že už jsem zase zpátky v Norsku, ale ono to nebylo důležité. Byla jsem na severu. Na TOM severu. Daleko, vysoko, ve tmě. Tam, kde obloha svítí zeleně a lidé jsou drsní, ale zároveň hrozně příjemní a obětaví.

Ve vlaku jsem zjistila, že se mi podařilo rozbít tablet, ve kterém jsem měla staženou jízdenku, a v mobilu jsem pro změnu neměla internet, abych si ji znova stáhla z mailu. Průvodčí byl ale milý a nic po mně nechtěl.

Po příjezdu do Narviku jsem se prošla po městě a z vlakové stanice došla k AMFI shopping centru, odkud mi měl jet autobus do Tromsø. Ten odtamtud také jel, jaké bylo ale mé překvapení, když hned druhou zastávkou po AMFI byla zase vlaková stanice. Ale co, nemusela jsem sice jít až k AMFI, ale aspoň jsem si připomněla město, ve kterém jsem byla už před více než čtyřmi lety. Tentokrát jsem ho ale mohla spatřit zalité tmou a sněhem.

Narvik

To, že jsem zpátky v Norsku, mi došlo hned při placení autobusu. Ve Švédsku jsem za všehovšudy 3 hodiny ve vlacích zaplatila 112 SEK (a koupit si cestu Kiruna – Narvik vcelku, zaplatila bych ještě méně). V Norsku mě čtyř a půl hodinová cesta do Tromsø stála hrozivých 375 NOK. Zatímco ale má peněženka krvácela, mé srdce plesalo při pohledu z okna. I přes všudypřítomnou tmu bylo úžasné pozorovat hory tyčící se nad vodní hladinou, kterou lehce osvětlovala řídce roztroušená malá městečka.

V Tromsø jsem se spojila se svým třetím a posledním couchsurferem, mladým italským studentem Gigim, který v Tromsø letos dopisuje svou absolventskou práci. Ještě jsem se ani nezorientovala, ve kterých obchodech si můžu koupit levnější MHD lístek (pokud se někdo chystáte do Tromsø, lístky můžete koupit např. v obchodě WI-TO na hlavní ulici), a už mě Gigi informoval, že jdeme na večeři k jeho spolužákům. Večer jsme strávili příjemným pokecem u dobrého jídla. Byla jsem ráda za šanci poznat taky jiné koleje v Norsku, než jen ty bergenské. Sice jim všichni přezdívali ghetto, ale mně se tam líbilo. Zřejmě jsem zocelená z českých kolejí (ačkoli proti Hvězdě byly koleje v Tromsø úplný ráj).

Další den nastal čas na procházku pro Tromsø. Centrum není moc velké, ale situaci lehce komplikoval fakt, že chůze po ledu byla takřka nemožná – jediným východiskem bylo (jít) se klouzat. Do centra jsem se tedy doklouzala asi za půl hodinu a klouzat jsem se nepřestala až do večera. V Tromsø teploty nepadají tak nízko jako například v Kiruně nebo v Abisku, celou dobu bylo lehce nad nulou, asi zhruba okolo jednoho stupně. Všudypřítomný led mi to ale vynahrazoval, navíc ne všude byl posypaný. To se mi rozhodně postaralo o zábavu.

Pohled z okna Gigiho pokoje

Když jsem si prošla vše, co mohla hlavní ulice a přilehlé uličky nabídnout, přešla jsem most a došla až k Arktické katedrále. Chtěla jsem si také vyjet lanovkou na horu nad Arktickou katedrálou, ale to se mi bohužel nepodařilo, jelikož jsem byla informována, že je zrovna v opravě. Čas ale stejně ubíhal hrozně rychle, a v Tromsø se už zase pomalu stmívalo. Světla jsem si tam užívala asi čtyří hodiny denně, slunce nebylo v té době vidět vůbec, ale i ve tmě jsem musela uznat, že je to moc pěkné město. Všechna ta světla, holt Paříž severu (a ještě k tomu hezčí než ta „pravá“ Paříž :)).

Večer jsem se na koleji pokusila upéct brownies, což se mi úplně nepodařilo, ale rozhodně to dopadlo lépe než všechny ostatní pokusy o brownies, které pak v průběhu prosince následovaly. Zase jsme poseděli a pokecali na koleji a já jsem se přesvědčila o tom, jak je svět malý. Gigiho spoluchodbující z Nepálu mě pozvali na jídlo a já jsem se zmínila, že „moji nepálští kluci“ z Bergenu tohle jídlo taky občas dělají. „Jiwan? Znáš Jiwana?“ zeptal se mě nepálský týpek z Tromsø. Překvapeně jsem zamrkala. „My jsme spolu přiletěli do Norska,“ smál se. Tak to je gól, říkala jsem si. Přijedu do Tromsø a potkám se tam s kamarádem svého spoluchodbujícího. Inu, svět je malý. A o náhody tu není nouze :P

Další ráno jsem se rozloučila s Gigim, ještě trochu se poflákala po koleji, jelikož klouzat do města se mi už dvakrát nechtělo, a s předstihem jsem se vydala autobusem č. 40 na letiště, abych nemusela platit za Flybussen. Doufala jsem, že budu brzo doma, protože jediné učení jsem měla v rozbitém tabletu a další ráno mě čekala písemná i ústní zkouška z norštiny, ale zřejmě jsem si zase někde pohnojila karmu, protože můj let měl asi dvě hodiny zpoždění. Tak jsem se ještě poflákala po letišti a rozhodla se, že to prostě pojmu jako relaxační den (týden?), a jednoduše tam další den něco napíšu i bez učení. Nakonec z toho padlo pěkné Céčko, což na šestibodové škále není vůbec špatné.

Zpáteční let s Wideroe už byl přímý rovnou do Bergenu. Letěli jsme tak malým letadélkem, že byl cítit sebemenší náraz větru a chvílemi se zdálo, že se ve vzduchu rozsypeme, ale zanedlouho už jsem byla doma v Bergenu, který mě příjemně překvapil asi milimetrem sněhu.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

To nejtěžší mě ale teprve čekalo, a poslední zkouška to nebyla. Můj semestr v Norsku byl tak úžasný, že jsem si ani nedokázala představit, co bude, až odjedu. Celou dobu jsem počítala s tím, že to je pouze dočasné, ale to člověku nezabrání v tom, aby mu to všechno přirostlo k srdci.

Když člověk cestuje a stěhuje se z místa na místo, zvykne si na všechny ty nepříjemné věci, které to provází. Balení. Stěhování. Ze všeho nejvíc ale to hrozné loučení. Je to něco, s čím už počítám. Vím, že to přijde a pokaždé se s tím vyrovnávám o něco málo lépe. To ale neznamená, že už snad tuhle část nenávidím o něco méně, spíš jsem se naučila s tím žít. Vím už, že mnoho z těch skvělých lidí už možná nikdy neuvidím. Že už v nejspíš nikdy nebudu studovat na úžasné bergenské univerzitě (ne že bych nemohla, spíš jsem si tam nevybrala žádný magisterský obor). Že už asi nikdy nebudu bydlet na Alreku a nezaklepu na své kamarády pokaždé, když se budu nudit nebo budu chtít lidskou společnost, a nepřesvědčím je, že prostě musíme jít hrát Wizzarda. Teď hned.

Spoustu věcí už možná nikdy neudělám. Ale stejně to všechno stálo za to. Zažila jsem, jak skvěle může studium fungovat, když se k vám všichni vyučující bez výjimky chovají s respektem a na zkouškách se vás nesnaží potopit. Těšila jsem se na chvíle v knihovně. Úterní přednášku v 8:15 ráno jsem nezmeškala ani jednou, ačkoli mám do skřivana hodně daleko, protože byla prostě úžasná. Na jednu ze svých zkoušek jsem se dokonce i těšila. A kromě všech těch studijních "úžasností", které mi nabídla místní univerzita, jsem si tam užila i spoustu volnočasových aktivit a hlavně jsem poznala mnoho báječných lidí. Bylo báječné studovat s lidmi z celého světa a být neustále v pohotovosti hned v několika jazycích.

Stál Erasmus v Norsku za to? Stoprocentně. Pojedu na Erasmus i v průběhu magistra? Zcela jistě. Tohle je zkušenost, kterou každému může jedině doporučit. Přesto tady ale je jedna věc, kterou vám obvykle moc lidí mezi vším tím "Study hard" a "Party hard" neprozradí, a to jak obtížný je pak návrat zpátky. Mně to zatím všechno připadá lehce surreálné. Připadám si, že tu jsem, ale zároveň vlastně ne. Dělám všechno, co bych dělat měla, dodělávám si zkoušky, píšu práci, ale vlastně už jen počítám měsíce, týdny, dny a hodiny, než se na nějakou zahraniční (severskou) univerzitu odeberu nadobro. Potkávám se s lidmi, se kterými jsem se potkávala předtím, ale neuplyne týden, kdy bych si aspoň jednou v duchu neřekla "Proboha, co to ten člověk vykládá? Co je s ním špatně?". Chybí mi norská potřeba být ve společnosti "decent".

Za dva týdny se ale chystám na víkend do Belgie a hned poté na tři týdny cestování po Asii. Předpokládám, že tři týdny s krosnou mě vrátí zpátky do mé kůže. Nebo jsem ve své kůži zrovna teď? Kdo ví.

← Norsko: Bergen a Oslo                                        Tour de Asia 2016 - I. část (Dubai, Abu Dhabi) →

Norsko: Bergen a Oslo

Jelikož jsem letošní zimní semestr strávila na výměnném pobytu v norském Bergenu, měla jsem šanci na vlastní kůži zakusit život na severu a poznat některá místa  a města. Zatímco Bergen už pomalu začínám znát jako "místní", Oslo jsem během svých dvou návštěv poznávala jako turista.

Po zkouškách se ještě chystám na sever (Švédsko - Kiruna a národní park Abisko; Norsko - Narvik a Tromsø), ale o tom až příště, tento článek bych totiž ráda věnovala právě dvěma největším norským městům - Bergenu, který se stal na několik měsíců mým domovem, a Oslu, které jsem si opravdu užívala.


Bergen

V Bergenu, druhém největším městě Norska, žije necelých tři sta tisíc obyvatel. Z pohledu zbytku Evropy (a co teprve zbytku světa!) to není mnoho, ale nedá se říct, že by v Bergenu byla nuda.

Podnebí se poněkud vymyká tomu, co byste od Norska čekali, jen si nejsem úplně jistá, zda se vymyká správným směrem. Pozitivnímu obrazu nepřidává ani to, že na lekcích norštiny se velmi často hned v první hodině setkáte s větou "Det regner ofte i Bergen" (v Bergenu často prší). A skutečně, pokud chce někdo tvrdit, že v Londýně neustále prší, moc ráda bych ho poslala do Bergenu (mimochodem lidé, kteří tohle o Londýně tvrdí, tam velmi pravděpodobně nikdy nebyli/nežili a jen opakují zažité stereotypy). V Bergenu to není ani tak zažitý stereotyp, jako spíš realita. A aby toho nebylo málo, v zimě se s největší pravděpodobností ani nedočkáme pořádné sněhové nadílky. Hrůza, řekli byste si, proč jezdit do Bergenu, když tam neumějí ani pořádné zimní počasí?

No, za pořádnou zimou se můžete vypravit na některou z hor, které Bergen obklopují. Sedm z nich je považováno za "hlavní", Ulriken, Rundemanen, Løvstakken, Sandviksfjellet, Fløyen, Lyderhorn a Damsgårdsfjellet. Dokonce si můžete během jednoho dne udělat výzvu všech sedmi hor - je to údajně zvládnutelné. Pokud si tedy libujete v masochismu, směle do toho!

Já osobně můžu doporučit procházku na Fløyen, odkud získáte první pořádný výhled na centrum města, odtamtud na Blåmanen (jedna z hor, které se nepočítají do "sedmičky", ale rozhodně stojí za to), druhou stranou dolů, a pokud budete ještě mít sílu a čas, můžete to ještě rychle vzít přes Rundemanen. Nahoře kolem Blåmanen navíc potkáte krásná a fotogenická jezírka. Výhled na město a fjord z vrcholku je bechderoucí.

Jezírko nedaleko vrcholku Blåmanen

Cesta na Blåmanen, výhled na Ulriken

Pokud se vám nahoru šlapat nechce, nemáte odpovídající oblečení a nebo vám nepřeje počasí, můžete si na Fløyen vyjet lanovkou, jedna cesta stojí 43 NOK, obě cesty 85 NOK. Vyjet kabinkou si můžete i na nejvyšší Ulriken, tady už ovšem zaplatíte o poznání víc - 95 NOK za jednu cestu, 155 za zpáteční.

Patříte-li mezi ty, které hory příliš neberou a kteří preferují město, jistě se budete chtít projít po centru a prozkoumat typické norské domečky v Bryggenu. Ale pozor, originální domy byly zničeny požárem, současné stavby jsou už jen jejich kopiemi.

Přístav pro menší lodě, Bryggen po levé straně a Fløyen a Ulriken v pozadí

Dalším místem, které stojí za návštěvu, je Gamle Bergen. Pro ten už musíte vyrazit kousek mimo centrum - jede tam autobus 3, 4, 5, 6 a 83. Pokud si kupujete jízdenky v automatu, dejte pozor - platí od chvíle zakoupení, nikoli od označení v dopravním prostředku. Chcete-li si nakoupit více jízdenek platných od označení, zajděte např. do obchodu 7Eleven nebo do Skyss centra na autobusovém terminálu. Cena jízdenky je 35 NOK na 90 minut. Veškeré trasy si můžete naplánovat s pomocí skyss.no/en. Ale pozor - na letištní bus se Skyss jízdenka nevztahuje, musíte si koupit zvláštní bus u společnosti http://www.flybussen.no/bergen/. Cena je pochopitelně o dost vyšší než v případě normálních busů.

V Gamle Bergen nejspíš nestrávíte mnoho času, jelikož tam toho není tolik k vidění, ale až se dostatečně pokocháte ikonickou uličkou plnou starých domků, můžete nahoře na "náměstí" zabočit doleva (stojíte-li zády k vodě) a projít kolem staré školy až k lavičce, která nabízí příjemný relax s pohledem na fjord.

Gamle Bergen - starý Bergen

Další, co stojí za zmínku, je univerzitní čtvrť. Chcete-li si připomenout studentská léta nebo vidět, jak skvěle se mají norští (a výměnní) studenti, vyrazte z hlavního náměstí směrem nahoru k červenému kostelu. Ve studentské čtvrti si taky můžete posedět a dát si levné kafe - vedle fakulty sociálních věd na Fosswinckels gate mají v kavárně Chaoss take-away kafe za 10 NOK a domácí zákusek za 17 NOK (můžete ale využít venkovní posezení, i když máte take-away kávu). Na norskou kávu si ale dávejte pozor, pije se černá a hořká, prý jako norská duše.

V létě je příjemné navštívit parky - já osobně, pokud si tedy nechcete koupit drogy (pro tyto případy je zde údajně Nygårdsparken), doporučuji spíše Nordnesparken, kde si můžete příjemně posedět a zaplavat ve fjordu.

Pohled z mola v Nordnesparku

Na seznamu turistických cílů je obvykle také královská rezidence Gamlehaugen. Osobně si myslím, že jde o relativně zajímavý baráček, u kterého ale strávíte jen krátkou chvíli, navíc z hlediska dopravy nejde o žádný zázrak - autobusy odtamtud jezdí jednou za uherák. Pokud můžete, doporučuji vynechat.

Gamlehaugen

Z Bergenu můžete také vyrazit na různé plavby po fjordech. Já osobně jsem se zúčastnila studentské plavby do malé vesničky Modalen. Plavba byla moc pěkná, nicméně nutno dodat, že jsem ji měla za speciální studentskou cenu - běžný turista zaplatí mnohem víc.

Fjord trip

Vodopády a kostel v Modalen

Další plavba, kterou můžete podniknout, je výlet do dánského Hirtshals (a odtamtud případně vlakem do Aalborgu). Pro mě byl tento výlet opět součástí studentské akce, takže cena byla nižší než obvykle. Zážitek je to každopádně příjemný, rozhodně ale pomůže, když před touto plavbou nežijete několik měsíců v zemi, kde je alkohol velmi drahý a mimo piva a cideru neprodejný v běžných obchodech. Jakmile totiž před touto plavbou strávíte delší čas "na suchu", vězte, že vám celou dobu v Dánsku bude značně nevolno, což byl pochopitelně i náš případ. Rovněž figurujeme na mnoha videích vyděšených zaměstnanců Duty Free, kteří si stoupli na židle, aby se před vlnou studentů valících se vstříc levnějšímu alkoholu uchránili. Co se týče Aalborgu, z pohledu turisty jde podle mě o relativně nemasné-neslané město, navíc cena vlaku z Hirtshals do Aalborgu není úplně příznivá. Celá plavba je ale rozhodně zážitek a jistě stojí za to si ji jednou v životě vyzkoušet.

Za soumraku před vplutím do Stavangeru

A na závěr jeden tip z pohledu chudého výměnného studenta - máte-li hlad a málo peněz, sedněte na gratis Ikea bus a dejte si pořádnou snídani! Sněz co sníš (a v případě všech výměnných studentů bez ohledu na zemi původu také co si zabalíš) za přibližně 45-50 NOK (cena se z nějakého důvodu pokaždé liší, zřejmě občas nezapočítají pití, rozdíl je také mezi tím, zda máte Ikea kartu či ne). Pět euro v přepočtu se nezdá být málo za pouhou snídani, ale vězte, že až s vámi Ikea skončí, budete plní až do večera.


Oslo

Z Bergenu do Osla vás doveze vlak přibližně za sedm hodin. Máte-li v záloze dvě cesty, doporučuji jednu z nich strávit v nočním vlaku - ušetříte za ubytování a dostanete deku, polštář, špunty do uší a masku na oči. Máte-li v plánu jen jednu cestu, noční vlak by byl plýtváním - jedete-li za světla, máte šanci užít si nádherné scenérie. Nejlevnější jízdenky (minipris) začínají na 249 NOK za jednu cestu. Jízdenky zakoupíte na nsb.no, pro minipris je ale zapotřebí bookovat s dostatečným předstihem.

Hlavní nádraží v Oslu se nachází v centru, stačí vylézt ven, sejít po schodech doleva, přejít cestu a jste na hlavní třídě - Karl Johans Gate. Na té se nachází spousta míst, které většina turistů nemine. Po pravé straně budete mít katedrálu - Oslo Domkirke. Půjdete-li dál, po levé straně narazíte na parlament - Stortinget. Od toho vede prostředkem hlavní třídy zeleň s fontánkou a sochami (pochopitelně správně skandinávsky nahými) až k Národnímu divadlu.

Socha s fontánou na Karl Johans gate

Vydáte-li se od divadla stále dál po hlavní třídě, dojdete ke královskému paláci. Odbočíte-li u Národního divadla doleva, dojdete k přístavu Pipervika, ve kterém kotví menší výletní lodě a před kterým se nachází Centrum Nobelovy ceny míru - Nobels Fredssenter. Nobelova cena míru je na rozdíl od ostatních Nobelových cen udělována norským výborem, který jmenuje parlament.

Královský palác

Z přístavu máte pěkný výhled na pevnost a hrad Akershus, ten ale doporučuji nechat si na další den. Místo toho se můžete vydat k Aker Brygge (část lemující přístav z pravé strany) - tam naleznete spoustu kaváren a restaurací. Cestujete-li s minimálními výdaji, můžete si na Aker Brygge alespoň posedět na lehátkách či lavičkách, protože ruku na srdce, restaurace v Aker Brygge budou mimo váš budget. Přesto jde ale o pěkné místo, které stojí za to navštívit.

Pipervika s pohledem na Akershus

Pohled z výšky na Aker Brygge

Lehce mimo centrum se nachází Vigelandsparken, kam můžete dojet metrem (zastávka Majorstuen) nebo přímo ke vchodu do parku tramvají č. 12 od Národního divadla. Vigelandsparken nabízí zajímavý pohled na mnoho nahých soch vytvořených Gustavem Vigelandem. Je třeba ale dodat, že Vigeland byl sympatizantem nacismu, se kterým si někteří kritici dávají do souvislosti i jeho dílo.

Vigelandsparken

Vigelandsparken

Vigelandsparken

Máte-li v Oslu více než jeden den, doporučuji nechat si Operu a Akershus na další den. Jde o příjemnou procházku, kterou je (opět) možné začít u Hlavního nádraží. Opera v Oslu je moderní stavba, která má na kontě i několik prestižních cen za architekturu. Až se po ní dostatečně projdete a vyfotíte si Oslo z výšky, můžete se vydat podél vody dál směrem k Akershus. Do samotného areálu se vstup neplatí, takže se můžete toulat sem a tam. Procházka celým areálem vás nakonec zavede zpět k přístavu Pipervika a Aker Brygge.

Opera

Areál Akershus

Areál Akershus

Zajímáte-li se o flóru, nezapomeňte zajet metrem na stanici Tøyen, kde se kromě placeného Munchova muzea nachází také botanická zahrada, do které je vstup zadarmo.

Botanická zahrada zaujme nejen na jaře a v létě

V Oslu je toho pravděpodobně k vidění ještě mnohem víc, namátkou bych vybrala například skokanský můstek na Holmenkollen nebo muzeum Kon Tiki, muzeum vikingských lodí či další na poloostrově Bygdøy. Na Bygdøy se dá v létě dojet lodí, od září už ale musíte využít autobus. Vzhledem k omezenému času během obou návštěv jsem ani Holmenkollen, ani Bygdøy nestihla, nicméně není všem dnům konec. V létě se navíc na Bygdøy můžete vyplácnout na běžné či nudistické pláži a zažít tak Norsko "trochu jinak" :)

Abych první část o životě v Norsku ukončila, ceny jsou zde vysoké a počasí kolikrát dost nepříznivé. I přesto však nelze než cestu do Norska doporučit. Norsko nabízí nejen nádhernou přírodu a ikonické výhledy, ale také sympatickou společnost lidí, kteří sice nejsou na první pohled nejvřelejší, ovšem jakmile si k nim najdete cestu, budete se s nimi jen těžko loučit. Norská společnost je otevřená všem - bez ohledu na barvu pleti, sexuální orientaci či náboženství se budou Norové nejprve zdráhat s vámi mluvit (čest výjimkám), postačí ale troška času nebo alkoholu a stanou se z nich příjemní společníci.

Ha det bra! :)


← Berlin, Berlin!                                               Norsko / Švédsko: Kiruna, Abisko, Narvik, Tromsø →

Berlin, Berlin!

V druhém dubnovém týdnu jsem se rozhodla, že bych si zase jednou měla dopřát nějaký výlet, a vyrazila jsem na víkend za kamarádkou do Berlína. Z Prahy mě zpáteční jízdenka žlutým Student Agency autobusem vyšla na něco málo přes tisíc korun se slevou na ISIC kartu. Charakter mé cesty pak předznamenal nejen fakt, že kamarádka v hlavním městě Německa už nějakou dobu žije a pracuje, ale také to, že jsem si doma zapomněla zrcadlovku. Tím jsem se diskvalifikovala z pozice turisty, jelikož můj mobil se rozhodně nevyznačuje nejkvalitnějším foťákem, a chilloutový víkend v jednom z nejskvělejších evropských měst mohl začít.

Student Agency autobus mě dopravil na zastávku ZOB am Funkturm. Tam jsem se chvíli zmateně motala, než se mi podařilo najít nejbližší zastávku S-Bahn, tedy Messe Nord/ICC. Jízdenky na MHD mají v zóně AB (širší centrum města) několik variant: krátký lístek na pouhé tři zastávky stojí 1.60 Euro, delší lístek na dvě hodiny 2.70 Euro. Vyplatí se zakoupit si "balíček" 4 jízdenek za 9 Euro, jedna pak stojí jen 2.25 Euro. Pozor dávejte na to, že automaty na jízdenky neberou Visu ani Mastercard. Další důležitou informací je to, že zakoupenou jízdenku si musíte cvaknout ještě před vstupem do S-/U-bahnu, uvnitř už na to mašinky nejsou. Já jsem to zjistila tou horší cestou. Plná euforie, že se mi podařilo najít zastávku i "můj" vlak na Schönhauser Allee, jsem naskočila do soupravy a až po dvou minutách mi došlo, že by nebylo úplně od věci si zakoupený lístek cvaknout. No jo, jenže kde? Obrátila jsem se na vedle sedícího kluka, který mi sdělil, že lístek se cvaká na zastávce před nástupem do soupravy. Ujistil mě ale, že pravděpodobnost, že by mě chytil revizor, není moc velká, takže jsem na další zastávce nakonec nevyskočila, abych si lístek cvakla dodatečně. Za chvíli ale z chlapce vypadlo překvapené "shit!". Ukázalo se, že taky neměl lístek a revizoři už stáli skoro za námi. Oba jsme se tedy nenápadně zvedli a odebrali se ke dveřím, že na další zastávce vystoupíme. Stejný nápad ovšem měli i revizoři. Já jsem to nakonec uhrála na nebohou turistku, která právě zjistila, že se lístek cvaká venku a ne uvnitř (dokonce ho se mnou revizor zašel i cvaknout :)), chlapec už takové štěstí neměl.

Od Schönhauser Allee jsem původně měla podle instrukcí sjet ještě jednu stanici tramvají, ovšem cestu mi zatarasila demonstrace. Chvíli jsem přemýšlela, jaká je pravděpodobnost, že mi někdo při rozrážení davu rozbije hlavu dlažební kostkou, ale pak jsem si všimla, že okolo sebe vidím akorát spoustu policistů a opravdu velké množství slušně vypadajících lidí, mladých i starších. Někteří s sebou měli i děti, každopádně všichni tam jen postávali a nevypadali, že proti něčemu demonstrují. Zpětně jsem si přečetla, že demonstrovalo dvacet pravicových extrémistů, kterým ale přišlo cestu blokovat až 350 lidí, tedy zhruba sedmnáctkrát víc, než kolik přišlo extrémistů. Zdá se, že Němci, tvrdě poučení historií, ví, jak na to.

Místo jízdy tramvají jsem si tedy udělala krásnou procházku po malebné čtvrti Prenzlauer Berg. Skvělé počasí vyhnalo do ulic spoustu Berlíňanů, kteří seděli na předzahrádkách kaváren, restaurací a hospůdek, o které na Prenzlauer Berg rozhodně nebyla nouze. Pak jsem se konečně potkala se Suzy, která mi ukázala svůj byt, jenž se pro tento víkend stal i mým domovem. Myslím, že jsem nikdy předtím neviděla byt, který by totálně zapadal do seriálu na způsob Přátel. Šest pokojů, šest lidí, příjemná atmosféra, v kuchyni každá židle jiná a každý kousek nádobí odlišný. Pohoda a bohémství sálající z každého koutku. Navíc v porovnání s Londýnem absolutně luxusní bydlení za až neuvěřitelnou cenu, jelikož měsíční nájem v samostatném pokoji takové velikosti by nejspíš nepokryl ani dva týdny v třikrát menším pokoji v londýnském bytě. V Berlíně se z tohoto hlediska žije skvěle!

Se Suzy jsme se najedly a vyrazily do centra dění, kterým se pro tento večer stal Mauerpark. Moc příjemné místo, které každému doporučuji. V Berlíně není zakázané popíjení na veřejnosti, takže se lidi za příznivého počasí setkávají v parcích s lahví piva či cideru v ruce. V Mauerparku působí také velké množství umělců, zejména v neděli stojí každých pár metrů nějaký zpěvák, zpěvačka či kapela a kolem nich se srocují davy lidí, kteří se zastaví či posadí, něco popijí a užívají si pohody a hudby.
Známou postavičkou je například Alice Phoebe Lou, ale na youtube najdete i jiná zajímavá videa z Mauerparku. Nicméně ačkoli v neděli je veřejný život v Mauerparku nejrušnější (je možné také navštívit bleší trh, který se nachází hned vedle, nebo se třeba zastavit na karaoke), i ve všední večery narazíte v Mauerparku na umělce a pohodovou atmosféru. Přiznám se, že právě tento veřejný život mě na Berlínu zaujal asi nejvíc.

Večer jsme ještě zašly do vinárny Weinerei na Veteranenstrasse, která je zajímavá tím, že nejprve zaplatíte 2 Eura za skleničku, následně si doléváte, jaké víno chcete, a na konci zaplatíte, kolik si myslíte, že je úměrné tomu, co jste vypili (a příjemnému posezení ve vinárně). Těžko říct, zda by se vinárna s podobnou myšlenkou uživila i v Česku a nezkrachovala už po pár týdnech... Během teplých jarních a letních večerů ji ale navštěvuje velké množství lidí, proto přijďte raději dřív, jinak si nesednete. Posezení venku je rozsáhlé, ale lidí je víc. My jsme přišly pozdě a nakonec jsme popíjely na lavičkoidním obložení přilehlého stromku. Rozhodně to ale bylo moc fajn.

Po cestě domů jsem se ještě bezpodmínečně musela zastavit na pořádný kebab, který díky rozsáhlé turecké komunitě koupíte na každém rohu. Navíc chutná mnohem lépe než tradiční německá klobása. Prostě keep calm and eat kebab!

Další ráno se Suzin spolubydlící Matthias ochotně nabídl, že nám bude půl dne dělat průvodce. Lidi si tady umí užívat života, ono den začíná hned líp, když ze sobotního rána uděláte palačinkové ráno. Suzy už jednu z Matthiasových prohlídek absolvovala, když do Berlína přijela. Jeho znalost historie je překvapivě výborná, přeci jen od studenta matematiky a fyziky by to člověk neočekával. Postupně jsme se prošli od Alexanderplatzu přes jednu z nejznámějších berlínských ulic Unter den Linden a památník holocaustu až k Brandenburger Tor a Reichstagu. Tam končí historická část naší procházky, protože na odpoledne už Matthias přislíbil svou přítomnost jinde.

Dál tedy pokračujeme se Suzy samy. Přes park Grosser Tiergarten dojdeme až k Vítěznému sloupu. Tam ale naše cesta nekončí. Po ulici lemované ambasádami obcházíme park a následně odbočujeme ke známému náměstí Potsdamer Platz, které je ovšem plné moderních budov a není tam nic k vidění. Projdeme kolem Bundesratu a zajdeme se ještě podívat na známý Checkpoint Charlie, který je ale plný turistů, nečekaně. Možná je to právě jejich přítomnost, co mu ubírá jeho sílu a energii. Kdo ví? V nedalekém supermarketu Keiser's si alespoň koupíme Club Maté, tedy drink, který v Berlíně není žádnou novinkou, ale rozhodně je opravdu "in". Tento kofeinový nápoj z čaje maté nám dodá energii, abychom se kolem nejstaršího berlínského kostela Nikolaikirche a známé červené radnice vrátily zpět na Alexanderplatz, odkud jsme před mnoha hodinami všichni tři vyšli.

Z Alexanderplatzu dojedeme na Warschauer Strasse, nedaleko níž se nachází nejdelší souvislý zbytek Berlínské zdi, 1,3 kilometru dlouhá East Side Gallery. Ta stojí za návštěvu, i pokud máte v Berlíně vyhrazen jen krátký čas.

Během tohoto dne jsme nachodily asi patnáct kilometrů, takže jediné, co večer potřebujeme, je dostatek jídla a pohodlné místo k sezení. Na několik hodin tedy zakotvíme v perfektní řecké restauraci Asteria na Schönhauser Allee. Pokud hledáte místo v okolí Prenzlauer Berg, kde se dobře najíst, ale i napít, jděte rozhodně do Asterie. Úžasnější jídlo jsem dlouho neměla a navíc řecká obsluha celý večer člověku dolévá ouzo zdarma. A ano, i když nejste zvyklí pít, je možné vypít osm ouz a stále odejít domů po svých! Pokud jdete ve dvou či více lidech, doporučuji nedávat si každý jedno hlavní jídlo. My jsme se ve dvou skvěle najedly ze čtyř talířů plných teplých předkrmů (grilovaná feta, mušle, špenátové taštičky a suverénně nejlepší grilované lilky), které jsme šérovaly. K tomu byl samozřejmě dostatek bílého řeckého chleba a tzatziki. Jednoduše perfektní zakončení perfektního dne.

Další ráno si trošku přispíme a pak se pomalu vydáme na brunch. Je přece neděle, není kam spěchat! Na Prenzlauer Berg najdete spoustu skvělých míst na brunch, nám osobně se zalíbilo v podniku Frida Kahlo na Lychener Strasse. Nedělní brunch si tam můžete užívat od 10 do 16 hodin a zaplatíte 10 Euro. Zejména na jeden z dezertů s lesním ovocem nemůžu ani po té době přestat myslet. Navíc je příjemné sedět venku přikrytý dekou a v klidu pozorovat pomalu ubíhající život v ulicích.

Nakonec jsme se ale musely z Fridy Kahlo zvednout, protože nedělní bleší market u Mauerparku by na nás nepočkal. Poté, co jsme si ho celý prošly, byla jedinou logickou možností návštěva místního obchůdku a nákup ovocných piv. Většina obchodů je v Německu v neděli zavřená, ale malých obchůdků se to často netýká, takže se nebojte, hlady a žízní neumřete. Do obchodu jsme se nakonec z parku vrátily ještě třikrát, protože chuť na pivo byla silná.

Po příjemném chilloutu v Mauerparku plném pouličních umělců a nejrůznějších lidí všeho věku jsme se vydaly k památníku Berlínské zdi na Bernauer Strasse.

Ve srovnání s nabitým programem předchozího dne byla naše neděle neskutečně poklidná, po návštěvě památníku bylo najednou pokročilé odpoledne a my jsme se vydaly domů. Uvařily jsme si těstoviny a spolu se Suzinými spolubydlícími Matthiasem a Bernardem zahájili skvělý večer plný her. Wizarda i Carcassonne jsem hrála poprvé v životě, ale minimálně v druhé zmíněné hře se mi nakonec podařilo několikrát vyhrát.

Přiznám se, že další ráno se mi vůbec nechtělo odjíždět. Víkend v Berlíně byl skvělý, intenzivní a plný zážitků a zpátky do reality se mi zatraceně nechtělo. V Praze mě ale ještě to odpoledne čekala přednáška, takže mi nezbývalo než nastoupit na autobus a rozloučit se. Měj se, Berlíne, určitě se zase někdy uvidíme! :)

PS: Vzhledem k mizerné mobilní kvalitě fotek v tomto příspěvku jsem se rozhodla udělat výjimku a nepřidávat je v největší velikosti.


← Na cestách po severní Indii - II. část                                                        Norsko: Bergen a Oslo →