V hlavě mi pořád ale zněla slova našich: "To je ale škoda, že s námi letos nepojedeš na hory, vzali bychom tě do Švýcarska...". Nebudu lhát, znělo to lákavě. Už jednou jsem na tomtéž místě byla, ale rozhodně se nedalo říct, že bych nejela znova. Nicméně byla jsem v nové zemi a nové práci, tak jsem se nad tím zpočátku ani moc nezamýšlela. Jedné noci mě ale zničehonic napadlo koupit letenky a zajet naše překvapit. Máma měla mít brzy narozeniny, usoudila jsem tedy, že to bude stylové překvapení.
Další den jsem se zeptala šéfa, zda mi dá čtyři dny volna, a odpoledne jsem už bookovala letenky. Nutno říci, že nic levného to nebylo, zpáteční letenka s EasyJetem stála asi 160 liber, což byla prakticky celá výplata za první týden, ze kterého jsem pracovala jen asi čtyři dny. Finanční situace nic moc. Ve směnárně jsem si změnila pár dolarů a několik liber, co jsem vyštrachala po kapsách a peněženkách a s trapným úsměvem jsem od slečny za přepážkou získala celých padesát franků. Velké bohatství, vskutku. Byla jsem ale přesvědčená, že bych se na místo zvládla dopravit i s prázdnými kapsami, takže jsem se peníze rozhodla neřešit.
Do odletu zbývalo pár dní. Spolubydlící jsem vytrvale upozorňovala, ať nekašle nikde poblíž mě, že tu její tuberu chytit prostě nesmím. Na letiště jsem ovšem navzdory očekávání odjížděla s horečkou, kufříkem, jelikož do batohu se mi nevlezl spacák, a malým cheesecakem ze Sainsbury's, který jsem chtěla odhodlaně propašovat přes letištní kontrolu. Dokonalá výbava pro cestování stopem, se kterým jsem tak trochu počítala, jelikož mi došlo, že na cestu vlakem z Ženevy do Lauterbrunnenu mi peníze dost možná nevystačí.
Po příletu do Ženevy jsem zjistila, že mé kalkulace byly správné a peníze mi na vlak nestačily. Nevadí, v záloze byl stále plán B - stopování. Opustila jsem letiště a nějakého postaršího páru, který se tvářil místně, jsem se zeptala, odkud by se tak mohlo dobře stopovat mým směrem. Očividně jsem je vyděsila. Opatrně mi vysvětlili, že to není bezpečné (věta, kterou žena-stopařka slyší tak často, že už to ani nepočítá) a že ve Švýcarsku budu mít se stopováním potíže, jelikož uzavření Švýcaři jen tak někomu nezastaví. Jsem ale děvče houževnaté a tak jsem se nenechala odradit. S vypětím sil jsem našla jakousi výpadovku a se zdviženým palcem se postavila k silnici, s tělem zakrývajícím kufřík, který by mohl případné zájemce o svezení mé osoby odradit. Kdo to taky kdy viděl, stopařka s kufrem na kolečkách a ještě s horečkou. Hollywoodská komedie hadra.
Postarší pán měl očividně pravdu. Moc často se mi nestávalo, abych někde přes půl hodiny mávala rukou a nedočkala se jediného zastavení. Rozhodla jsem se ale obrnit trpělivostí a to se mi vyplatilo. Nakonec mi konečně zastavilo nějaké auto a zábava se rozjela naplno. Já jsem byla vybavená angličtinou a němčinou, chlapík v autě pouze francouzštinou. Výbava z jeho strany nic moc, ale uznávám, Ženeva spadala do jeho teritoria. Rukama nohama jsem vysvětlila, kam chci jet a on mi zase francouzsky vysvětlil, že mě vezme do Lausanne. No, i kdyby mi řekl, že mě vezme do pekla, nejspíš bych do toho auta stejně nastoupila, jen abych si konečně sedla. Horečka o sobě dávala znát. V autě jsme pomocí posunků zjistili, že já se jmenuji Katherine a on Luc. Pěkné. Cesta nám pěkně ubíhala, pokaždé, když jsem spatřila za okny něco, co se dalo označit za krásné, zvolala jsem nahlas "Tres bien!" a doufala jsem, že pochopí, co se snažím říct. Víceméně bylo pro mě ale sdělení vedlejší, rozčilovalo mě jen to ticho, které se rozhostilo poté, co jsme zjistili, že si neporozumíme. Nakonec jsme se oba překonali, on mi ukázal nějaký hudební festival, no a já jsem pochopila, co mi o něm povídá. Báječné. V Lausanne mě Luc vzal na kafčo na promenádu a já jsem si jako správná poloangličanka dala čaj s mlékem. Ukázal mi malou část Lausanne, trpělivě počkal, až všechno vyfotím, pětkrát vykřiknu "Tres bien!" nad malými ptáčky, labutěmi a kdo ví čím vším, a pak mě odvezl na nějakou výpadovku, aby se mi lépe dostávalo dál. Díky, Lucu!
Po chvíli zuřivého hledání toho správného místa pro stopování jsem zakotvila za krajnicí a znova zvedla palec. Zanedlouho mi zastavil postarší chlapík v luxusním autě. Už za to, že uměl anglicky i německy, jsem ho milovala, ačkoli jeho sdělení mě moc nepotěšilo. Prý nejede daleko, ale tady stopovat nesmím a když mě chytí policie, budu mít průšvih. Slíbil, že mě sveze na nějaké odpočívadlo, odkud mi to půjde lépe a dle zákona. V autě mi ještě vysvětlil, že je autostop nebezpečný a své dceři by to nikdy nedovolil, ale jelikož sám za mlada palec zvedal, poradil mi, ať si na papír napíšu cílovou destinaci, že to půjde lépe. Dokonce mi pro tyto účely daroval propisku se slovy, ať mám nějakou pěknou památku. Vyhodil mě na odpočívadle a popřál mi hodně štěstí.
Opět jsem nemusela čekat dlouho, jen jsem dodělala cedulku, která mi beztak ve větru létala tak, že na ní nebylo vidět vůbec nic, už mi zastavoval mladý Švýcar v dodávce. Dozvěděla jsem se, že je v práci, rozváží nějaké balíčky, takže to musí vzít přes jedno menší město, ale pokud mi to nevadí, rád mě vezme. Co bych to byla za stopařku, kdybych odmítla? Chlapec byl pohodář, říkal, že má práce dvě, tohle rozvážení a pak něco v kanclu, prý to střídá, aby se nenudil. No, proti gustu... Také musím říct, že byl pozorný, zastavil na benzínce a koupil mi studenou Colu, aby mi nebylo vedro. Firma, do které jel, ještě neměla otevřeno po polední pauze, tak mě vzal na konec města k nějakému jezeru. Zase jsem si něco pofotila a vyčerpaně si sedla do auta. Pak ale chlapec začal zkoušet, jestli si nechci jít lehnout do zadní části dodávky, samozřejmě v jeho společnosti. Prý se nebude o nic pokoušet, je jen unavený a rád by si odpočinul. Důrazně jsem odmítla a řekla mu, že půjdu stopovat dál. On mé odmítnutí přijal a nabídl mi, že mě odveze zpět k výpadovce. Sám dál čekal, až mu firma otevře.
Další, koho jsem chytila, byli dva mladí kluci, kteří odjížděli z nějaké natěračské práce v dodávce domů do Thunu. Byla s nimi docela sranda, ale cesta mě začala zmáhat, horečka se stále ozývala. Pokecali jsme si a neskutečně rychle nám to uteklo, už mě kluci vysazovali na odpočívadle.
Přečmárala jsem původní "mezistanice" a napsala jsem na papír konečný cíl. Když už jsem neměla dost peněz na vlak, řekla jsem si, že se nic nestane, když si dám další čaj s mlékem. Už jsem si ho objednala, když mi na rameno zaklepal chlapík, že mě vezme do Lauterbrunnenu. Prý viděl, jak to píšu na papír. Překvapením a štěstím jsem skoro vyletěla do nebeských výšin, o to víc když mi oznámil, že na mě počká venku, ať si klidně objednám. Bleskově jsem požádala paní, ať mi ten čaj dá to go a pádila jsem ven. V oddělení potravin mě ještě k sobě zavolala postarší prodavačka a sdělila mi, ať se vůbec nebojím s ním jet, že ho tam všichni dobře znají. Docela mě tím překvapila, došlo mi, že místní slyší a vidí vše a o každém všechno ví. Ale bylo to od ní moc milé.
V autě jsem pochopila, proč ho okolo všichni znají. Pomáhal tam jako dobrovolník, když měli potíže s nějakou lavinou kamení, která snad i někoho zavalila. Teď se chystal za kamarády na horolezeckou dovolenou do vesnice, která byla kousek před tou, do které jsem mířila já. V duchu jsem tleskala, už jsem měla před očima vidinu posledního auta, které budu muset stopnout z Grindelwaldu do Lauterbrunnenu. Nakonec mě ale chlapík překvapil a byl tak hodný, že mě zavezl až před penzion.
Bylo to neuvěřitelné, po tak dlouhé cestě a pěti různých autech jsem byla konečně tam. Penzion vypadal úplně stejně jako před lety. Vylezla jsem do jídelny a nesměle se zeptala, zda jsou naši už zpět z túry. Bylo mi řečeno, že si to prodloužili a tak dorazí později. Alespoň jsem měla čas, abych si trochu oddechla. Z kuchyňky vylezl průvodce a já jsem se nestačila divit, byl to starý dobrý Pepa, se kterým jsme vylezli už spoustu vrcholů. No jo, s touhle cestovkou jsem já vyrůstala...
Usadila jsem se na balkónku a vyčkávala, až naši konečně dorazí. Pochopitelně mezi posledními, ale nakonec se objevili. Jejich pohledy byly k nezaplacení. Máma se nepřestávala ptát, jak jsem se tam vzala, a Jarda, její přítel, na mě chvíli zíral a pak prohlásil, že ho to ani tak nepřekvapilo, protože to jsem celá já. Jen tu informaci, jak přesně jsem se tam dostala, jsem si zatím nechala pro sebe.
Nakonec se vyřešilo i ubytování, které pro mě představovalo další problém. Jediná couchsurferka, která v té vesnici existovala, na poslední chvíli totiž odřekla s tím, že musí odjet, a naši jak na potvoru nejeli poprvé po dlouhé době na dovolenou autem, ve kterém bych se mohla vyspat, nýbrž autobusem s ostatními. Ukázalo se ale, že mají v pokoji volnou dvojpostel a já jsem se naštěstí nestala bezdomovcem.
Druhý den jsem se rozhodla, že nahoru do hor zatím nevyrazím, chřipka byla pořád silná a já jsem se nechtěla hned první den přepnout, tak jsem se jen prošla údolím a udělala si krásné fotky. Třetí den jsem se už na túru vydala a moc jsem si to užila, ačkoli jsem měla pocit, že tehdy v nějakých třinácti letech, když jsem tam byla naposledy, byly túry mnohonásobně náročnější.
Výlet to byl krátký, další ráno už mě čekala cesta zpět do Ženevy, odkud mi o den později brzy ráno letělo letadlo. Naši ze mě nakonec vytáhli, jak jsem se dopravila do Lauterbrunnenu, takže jsem získala dotaci na cestu zpět, abych už nestopovala. Nakonec mi to ale ani nevadilo, aspoň jsem se mohla přesvědčit, zda je pravda všechno to, co se o švýcarských vlacích říká.
Měla jsem v plánu užít si jeden den v Ženevě, ovšem štěstí se do mě opět opřelo a ve chvíli, kdy jsem se chtěla ujistit, že mám číslo na svého ženevského couchsurfera správně, spadl kompletně celý CS systém a já jsem byla v pytli, jelikož jsem měla číslo samozřejmě špatně. Následkem toho jsme se spolu ten den už nespojili a já jsem si až do večera prohlížela Ženevu s kufrem v ruce, než jsem se vydala na letiště, kde jsem si ustlala a přečkala noc.
Celý výlet se vyvedl úplně jinak, než jsem si ho načrtla v hlavě, bez horečky a kufru na kolečkách bych se i obešla, ale nakonec jsem si to užila a rozhodně to stálo za to!
→ Stopem západní Evropou
