Berlin, Berlin!

V druhém dubnovém týdnu jsem se rozhodla, že bych si zase jednou měla dopřát nějaký výlet, a vyrazila jsem na víkend za kamarádkou do Berlína. Z Prahy mě zpáteční jízdenka žlutým Student Agency autobusem vyšla na něco málo přes tisíc korun se slevou na ISIC kartu. Charakter mé cesty pak předznamenal nejen fakt, že kamarádka v hlavním městě Německa už nějakou dobu žije a pracuje, ale také to, že jsem si doma zapomněla zrcadlovku. Tím jsem se diskvalifikovala z pozice turisty, jelikož můj mobil se rozhodně nevyznačuje nejkvalitnějším foťákem, a chilloutový víkend v jednom z nejskvělejších evropských měst mohl začít.

Student Agency autobus mě dopravil na zastávku ZOB am Funkturm. Tam jsem se chvíli zmateně motala, než se mi podařilo najít nejbližší zastávku S-Bahn, tedy Messe Nord/ICC. Jízdenky na MHD mají v zóně AB (širší centrum města) několik variant: krátký lístek na pouhé tři zastávky stojí 1.60 Euro, delší lístek na dvě hodiny 2.70 Euro. Vyplatí se zakoupit si "balíček" 4 jízdenek za 9 Euro, jedna pak stojí jen 2.25 Euro. Pozor dávejte na to, že automaty na jízdenky neberou Visu ani Mastercard. Další důležitou informací je to, že zakoupenou jízdenku si musíte cvaknout ještě před vstupem do S-/U-bahnu, uvnitř už na to mašinky nejsou. Já jsem to zjistila tou horší cestou. Plná euforie, že se mi podařilo najít zastávku i "můj" vlak na Schönhauser Allee, jsem naskočila do soupravy a až po dvou minutách mi došlo, že by nebylo úplně od věci si zakoupený lístek cvaknout. No jo, jenže kde? Obrátila jsem se na vedle sedícího kluka, který mi sdělil, že lístek se cvaká na zastávce před nástupem do soupravy. Ujistil mě ale, že pravděpodobnost, že by mě chytil revizor, není moc velká, takže jsem na další zastávce nakonec nevyskočila, abych si lístek cvakla dodatečně. Za chvíli ale z chlapce vypadlo překvapené "shit!". Ukázalo se, že taky neměl lístek a revizoři už stáli skoro za námi. Oba jsme se tedy nenápadně zvedli a odebrali se ke dveřím, že na další zastávce vystoupíme. Stejný nápad ovšem měli i revizoři. Já jsem to nakonec uhrála na nebohou turistku, která právě zjistila, že se lístek cvaká venku a ne uvnitř (dokonce ho se mnou revizor zašel i cvaknout :)), chlapec už takové štěstí neměl.

Od Schönhauser Allee jsem původně měla podle instrukcí sjet ještě jednu stanici tramvají, ovšem cestu mi zatarasila demonstrace. Chvíli jsem přemýšlela, jaká je pravděpodobnost, že mi někdo při rozrážení davu rozbije hlavu dlažební kostkou, ale pak jsem si všimla, že okolo sebe vidím akorát spoustu policistů a opravdu velké množství slušně vypadajících lidí, mladých i starších. Někteří s sebou měli i děti, každopádně všichni tam jen postávali a nevypadali, že proti něčemu demonstrují. Zpětně jsem si přečetla, že demonstrovalo dvacet pravicových extrémistů, kterým ale přišlo cestu blokovat až 350 lidí, tedy zhruba sedmnáctkrát víc, než kolik přišlo extrémistů. Zdá se, že Němci, tvrdě poučení historií, ví, jak na to.

Místo jízdy tramvají jsem si tedy udělala krásnou procházku po malebné čtvrti Prenzlauer Berg. Skvělé počasí vyhnalo do ulic spoustu Berlíňanů, kteří seděli na předzahrádkách kaváren, restaurací a hospůdek, o které na Prenzlauer Berg rozhodně nebyla nouze. Pak jsem se konečně potkala se Suzy, která mi ukázala svůj byt, jenž se pro tento víkend stal i mým domovem. Myslím, že jsem nikdy předtím neviděla byt, který by totálně zapadal do seriálu na způsob Přátel. Šest pokojů, šest lidí, příjemná atmosféra, v kuchyni každá židle jiná a každý kousek nádobí odlišný. Pohoda a bohémství sálající z každého koutku. Navíc v porovnání s Londýnem absolutně luxusní bydlení za až neuvěřitelnou cenu, jelikož měsíční nájem v samostatném pokoji takové velikosti by nejspíš nepokryl ani dva týdny v třikrát menším pokoji v londýnském bytě. V Berlíně se z tohoto hlediska žije skvěle!

Se Suzy jsme se najedly a vyrazily do centra dění, kterým se pro tento večer stal Mauerpark. Moc příjemné místo, které každému doporučuji. V Berlíně není zakázané popíjení na veřejnosti, takže se lidi za příznivého počasí setkávají v parcích s lahví piva či cideru v ruce. V Mauerparku působí také velké množství umělců, zejména v neděli stojí každých pár metrů nějaký zpěvák, zpěvačka či kapela a kolem nich se srocují davy lidí, kteří se zastaví či posadí, něco popijí a užívají si pohody a hudby.
Známou postavičkou je například Alice Phoebe Lou, ale na youtube najdete i jiná zajímavá videa z Mauerparku. Nicméně ačkoli v neděli je veřejný život v Mauerparku nejrušnější (je možné také navštívit bleší trh, který se nachází hned vedle, nebo se třeba zastavit na karaoke), i ve všední večery narazíte v Mauerparku na umělce a pohodovou atmosféru. Přiznám se, že právě tento veřejný život mě na Berlínu zaujal asi nejvíc.

Večer jsme ještě zašly do vinárny Weinerei na Veteranenstrasse, která je zajímavá tím, že nejprve zaplatíte 2 Eura za skleničku, následně si doléváte, jaké víno chcete, a na konci zaplatíte, kolik si myslíte, že je úměrné tomu, co jste vypili (a příjemnému posezení ve vinárně). Těžko říct, zda by se vinárna s podobnou myšlenkou uživila i v Česku a nezkrachovala už po pár týdnech... Během teplých jarních a letních večerů ji ale navštěvuje velké množství lidí, proto přijďte raději dřív, jinak si nesednete. Posezení venku je rozsáhlé, ale lidí je víc. My jsme přišly pozdě a nakonec jsme popíjely na lavičkoidním obložení přilehlého stromku. Rozhodně to ale bylo moc fajn.

Po cestě domů jsem se ještě bezpodmínečně musela zastavit na pořádný kebab, který díky rozsáhlé turecké komunitě koupíte na každém rohu. Navíc chutná mnohem lépe než tradiční německá klobása. Prostě keep calm and eat kebab!

Další ráno se Suzin spolubydlící Matthias ochotně nabídl, že nám bude půl dne dělat průvodce. Lidi si tady umí užívat života, ono den začíná hned líp, když ze sobotního rána uděláte palačinkové ráno. Suzy už jednu z Matthiasových prohlídek absolvovala, když do Berlína přijela. Jeho znalost historie je překvapivě výborná, přeci jen od studenta matematiky a fyziky by to člověk neočekával. Postupně jsme se prošli od Alexanderplatzu přes jednu z nejznámějších berlínských ulic Unter den Linden a památník holocaustu až k Brandenburger Tor a Reichstagu. Tam končí historická část naší procházky, protože na odpoledne už Matthias přislíbil svou přítomnost jinde.

Dál tedy pokračujeme se Suzy samy. Přes park Grosser Tiergarten dojdeme až k Vítěznému sloupu. Tam ale naše cesta nekončí. Po ulici lemované ambasádami obcházíme park a následně odbočujeme ke známému náměstí Potsdamer Platz, které je ovšem plné moderních budov a není tam nic k vidění. Projdeme kolem Bundesratu a zajdeme se ještě podívat na známý Checkpoint Charlie, který je ale plný turistů, nečekaně. Možná je to právě jejich přítomnost, co mu ubírá jeho sílu a energii. Kdo ví? V nedalekém supermarketu Keiser's si alespoň koupíme Club Maté, tedy drink, který v Berlíně není žádnou novinkou, ale rozhodně je opravdu "in". Tento kofeinový nápoj z čaje maté nám dodá energii, abychom se kolem nejstaršího berlínského kostela Nikolaikirche a známé červené radnice vrátily zpět na Alexanderplatz, odkud jsme před mnoha hodinami všichni tři vyšli.

Z Alexanderplatzu dojedeme na Warschauer Strasse, nedaleko níž se nachází nejdelší souvislý zbytek Berlínské zdi, 1,3 kilometru dlouhá East Side Gallery. Ta stojí za návštěvu, i pokud máte v Berlíně vyhrazen jen krátký čas.

Během tohoto dne jsme nachodily asi patnáct kilometrů, takže jediné, co večer potřebujeme, je dostatek jídla a pohodlné místo k sezení. Na několik hodin tedy zakotvíme v perfektní řecké restauraci Asteria na Schönhauser Allee. Pokud hledáte místo v okolí Prenzlauer Berg, kde se dobře najíst, ale i napít, jděte rozhodně do Asterie. Úžasnější jídlo jsem dlouho neměla a navíc řecká obsluha celý večer člověku dolévá ouzo zdarma. A ano, i když nejste zvyklí pít, je možné vypít osm ouz a stále odejít domů po svých! Pokud jdete ve dvou či více lidech, doporučuji nedávat si každý jedno hlavní jídlo. My jsme se ve dvou skvěle najedly ze čtyř talířů plných teplých předkrmů (grilovaná feta, mušle, špenátové taštičky a suverénně nejlepší grilované lilky), které jsme šérovaly. K tomu byl samozřejmě dostatek bílého řeckého chleba a tzatziki. Jednoduše perfektní zakončení perfektního dne.

Další ráno si trošku přispíme a pak se pomalu vydáme na brunch. Je přece neděle, není kam spěchat! Na Prenzlauer Berg najdete spoustu skvělých míst na brunch, nám osobně se zalíbilo v podniku Frida Kahlo na Lychener Strasse. Nedělní brunch si tam můžete užívat od 10 do 16 hodin a zaplatíte 10 Euro. Zejména na jeden z dezertů s lesním ovocem nemůžu ani po té době přestat myslet. Navíc je příjemné sedět venku přikrytý dekou a v klidu pozorovat pomalu ubíhající život v ulicích.

Nakonec jsme se ale musely z Fridy Kahlo zvednout, protože nedělní bleší market u Mauerparku by na nás nepočkal. Poté, co jsme si ho celý prošly, byla jedinou logickou možností návštěva místního obchůdku a nákup ovocných piv. Většina obchodů je v Německu v neděli zavřená, ale malých obchůdků se to často netýká, takže se nebojte, hlady a žízní neumřete. Do obchodu jsme se nakonec z parku vrátily ještě třikrát, protože chuť na pivo byla silná.

Po příjemném chilloutu v Mauerparku plném pouličních umělců a nejrůznějších lidí všeho věku jsme se vydaly k památníku Berlínské zdi na Bernauer Strasse.

Ve srovnání s nabitým programem předchozího dne byla naše neděle neskutečně poklidná, po návštěvě památníku bylo najednou pokročilé odpoledne a my jsme se vydaly domů. Uvařily jsme si těstoviny a spolu se Suzinými spolubydlícími Matthiasem a Bernardem zahájili skvělý večer plný her. Wizarda i Carcassonne jsem hrála poprvé v životě, ale minimálně v druhé zmíněné hře se mi nakonec podařilo několikrát vyhrát.

Přiznám se, že další ráno se mi vůbec nechtělo odjíždět. Víkend v Berlíně byl skvělý, intenzivní a plný zážitků a zpátky do reality se mi zatraceně nechtělo. V Praze mě ale ještě to odpoledne čekala přednáška, takže mi nezbývalo než nastoupit na autobus a rozloučit se. Měj se, Berlíne, určitě se zase někdy uvidíme! :)

PS: Vzhledem k mizerné mobilní kvalitě fotek v tomto příspěvku jsem se rozhodla udělat výjimku a nepřidávat je v největší velikosti.


← Na cestách po severní Indii - II. část                                                        Norsko: Bergen a Oslo →

Na cestách po severní Indii - II. část (Delhi - Haridwar - Rishikesh - Delhi - Lucknow)

Den 8

Osmý den v Indii je pro nás ve znamení přesunů. Obvyklá rutina (sbalit, odcheckoutovat, odjet) není tentokrát ničím narušena. Chlapík na autobusovém nádraží sice zkouší cenu lístku nadsadit o stovku oproti ceně, kterou říkal včera, ale jelikož jsem ještě nesnídala, není radno si se mnou zahrávat. Celkem příkře mu sdělím, co si o tom myslím a hned jsme zpátky na normální ceně. Autobus si bereme nejlevnější, bez klimatizace, ačkoli se nám jakožto bílým tvářím všichni snaží nacpat AC Volvo. Ani nevím, kolikrát jsem za to ráno vyslovila větu "No money, no Volvo!" :))

Do Delhi přijíždíme okolo páté hodiny odpoledne, rychle se orientujeme v metru a vyrážíme na New Delhi Station, odkud je to už jen kousek přes most do backpackerského ghetta Paharganj. V metru nás překvapí nejen vagóny, které jsou určeny jen pro ženy a nacházejí se vždy na začátku soupravy (zajímavý článek o smyslu těchto zvláštních kompartmentů zde), ale také genderově oddělené řady na security check, který je nutný při každém vstupu do metra. Pochopitelně se zařazuji do delší řady a zkouším, zda projdu, ale i přes mé vysvětlování, že mi nevadí být zkontrolována mužem (kontrola probíhá bez doteků), jsem odeslána do "růžové" lajny...

V Paharganj si vybíráme hotel Shell Deluxe s wifi a teplou vodou za 250 rupií (za osobu za noc). Večer zjišťujeme, že teplá voda byla zřejmě jen přeludem, který recepční ten den spatřil. Posílá nám do pokoje opraváře, kterému se ovšem jeho práce evidentně moc nedaří. Nakonec ho přesvědčíme, ať nám dá klíč od jiného pokoje, kde teplá voda jako zázrakem teče, stěhovat se nám tam ale nechce, zůstáváme tedy v pokoji bez vody a počítáme s tím, že se další den zase osprchujeme vedle.

Večer se projdeme po Paharganj a sháníme nějaké jídlo, což v této čtvrti vůbec není obtížné, člověk sežene prakticky cokoli. Nacházíme úžasnou pouliční kuchyňku, kde chlapík přímo před námi nakrájí kuře (tentokrát bez kostí a s masem), zalije omáčkou, okoření a servíruje s naanem. Večeře, jak má být! Jako dezert si pak ještě dopřáváme ořechové placičky v medu.

Backpackerské ghetto Paharganj

Den 9

V Delhi zjišťujeme, že se naše stravovací návyky oproti Agře zásadně proměnily. Teď se cpeme prakticky pořád a všude a zejména na cesty vlakem se opravdu těšíme, protože víme, že je projíme, propijeme a prospíme.

Dopoledne se trošku poflakujeme v okolí Paharganj a pak vyrážíme na New Delhi train station, abychom konečně dokoupily všechny zbývající jízdenky. Do této chvíle jsme na to buď neměly u sebe dost peněz, nebo nebyl čas vyplňovat x formulářů. To byla ovšem chyba, protože musíme znova měnit plány - do Haridwaru (a potažmo Rishikeshe) se sice dostaneme, ale vlak, kterým jsme chtěly jet z Haridwaru do Lucknow, je plný, stejně jako všechny další vlaky na této trase v ten den. Nezbývá nám tedy, než zkrátit náš pobyt v podhůří a z Haridwaru vyrazit o den dřív zpět do Delhi, odkud se pak vrátíme do Lucknow.

Když máme konečně všechno zařízené a stáváme se hrdými držitelkami všech vlakových jízdenek potřebných až do konce pobytu, můžeme vyrazit do města. Jako první nás zláká Old Delhi. Sjíždíme metrem na Chandni Chowk, kde se procházíme a nasáváme atmosféru. Nevím, jak je to možné, ale než dojdeme k Red Fort, která není od metra vůbec daleko, začne se stmívat. Vracíme se tedy zpět do Paharganj.

Den 10

Další ráno vyrážíme do města o něco dřív. Na snídani se zastavujeme v Mekáči, protože jsme usoudily, že bychom taky měly vyzkoušet, jak chutná indický junk food. Nepřekvapuje nás, že na menu není jediná kráva, ale musím říct, že kuřecí burger byl značným zklamáním. Naopak velmi pozitivní je fakt, že Mekáč disponuje záchodem s toaleťákem a dokonce i tekutým mýdlem na ruce. Nádech luxusu!

Jako první sjíždíme metrem na Connaught Place (Rajiv Chowk Metro Station). Fotím si smečku psů, která vypadá, že jí to tam patří. Za nimi vlaje indická vlajka.

Místní pes na hlídce na Connaught Place

Na Connaught Place se nás povedená partička z "turistického centra" snaží nalákat do další turistické pasti a přesvědčit nás ke koupi neskutečně předražených suvenýrů. To se jim nepodaří, náklady už máme zmáklé a tak se můžou jenom divit, když jim na jejich ceny odpovídáme smíchem.

Z Connaught Place vyrážíme na Khan Market. Spíše než trh nás čekají obchody, ale konečně se mi někde podaří koupit domů nějaké koření a masala chai. Dokonce mě nechají i zaplatit kartou. Na Khan Marketu se ještě občerstvujeme čerstvým pouličním smoothie za pár desítek rupií a pak sjíždíme metrem na Lotus Temple.

Sotva vylezeme z metra, už si kupujeme jakési nudličky v kornoutku, ze kterých se vyklube pikantní slaný snack. Před vstupem do areálu si ještě kupujeme sladké placky z oříšků, medu a semínek, a dokonce se nám podaří sehnat i pohlednice. Jde o již zmiňované knížečky s deseti pohlednicemi, z nich je použitelných vždycky tak pět, jelikož zbytek je ošklivý či rozostřený. Nicméně s pohlednicemi je to v Indii zoufalství a já se své dekorace vzdát nehodlám, kupuji si tedy knížečky dvě - Jaipur a Delhi. Cena za jednu je nejlevnější, na jakou jsem zatím narazila, tedy osmdesát rupií.

V areálu Lotus Temple je sice neskutečné množství turistů, jde totiž o jedno z míst, kam se neplatí žádné vstupné, ale i tak nám připadá jako oáza klidu - všude okolo je udržovaná zeleň a potkáváme i několik zahradníků.

V zahradách u Lotus Temple vládl klid

Ve svitu zapadajícího slunce vypadal chrám snad ještě lépe

Od Lotus Temple vyrážíme celkem pozdě. Je již tma, když vystupujeme na Central Sekretariat a procházíme se po široké třídě Rajpath, na jejímž jednom konci se nachází India Gate a na druhém prezidentská rezidence. Bulvár lemují desítky pouličních prodejců čehokoli, což pro nás pochopitelně znamená, že se zase najíme. Nezdá se to, ale k India Gate je to sakra daleko, na tak dlouhou cestu je třeba se posilnit.

Okolo India Gate se houfovalo obrovské množství lidí

Po cestě zpět razíme úplně stejnou taktiku a pro jistotu si dáváme ještě grilovanou kukuřici, která je sice celkem zčernalá, ale je to jídlo a holčičku, která ji pro nás griluje, tím potěšíme. Pak už je pomalu na čase vrátit se domů. Čeká nás poslední noc v Delhi před cestou do Haridwaru.

Na hotelu se ještě dočkáme překvapení, když jsi jdeme tradičně vyzvednout klíče k vedlejšímu pokoji, abychom se osprchovaly, a recepční nám říká, že ho obsadil. Před cestou se ovšem opravdu chceme umýt, proto nám alespoň recepční "pošle hocha" s kýblem horké vody. Jeden kýbl pro dva lidi, to zní fér. Půlkou kýblu si bez problémů umyju i vlasy. Jen se pousměju, když si uvědomím, jakou dobu jsem schopná strávit ve sprše v Česku.

Den 11

Vlak do Haridwaru máme koupený až na odpoledne, dopoledne se tedy ještě stihneme zastavit na dvě místa, která tentokrát vybrala Sab. Ještě před tím si v Paharganj dávám pořádnou snídani - pálivou omáčku s cizrnou a chapati. Pak můžeme vyrazit do víru a smogu velkoměsta. Začínáme na Qutub Minar, kam se platí vstupné 250 rupií. Já si sedám na lavičku a píšu cestovní deník.

Qutub Minar, fotku poskytla Sab

Poté pokračujeme na Akshardham Temple, který je sice zdarma, ale je třeba nechat všechny osobní věci včetně mobilů a foťáků v šatně. Na lístku je pochopitelně napsáno, že tam vše zanecháváte na vlastní nebezpečí. Vzhledem k tomu, že například pro mě byl velký problém jen tak někde zanechat svou zrcadlovku, považuji to za celkem zásadní informaci, se kterou by měl počítat každý, kdo se tam chystá. Akshardham Temple podle všeho ale za všechny ty security checky a odložení cenností stojí.

Na Akshardham Temple byl krásný pohled i zdálky

Od Akshardham Temple už celkem spěcháme zpět do Paharganj, abychom si vyzvedly krosny a vyrazily na New Delhi Train Station, odkud vyrážíme do Haridwaru. Spoustu míst jsme v Delhi nestihly nebo záměrně vynechaly, ale žíly nám to netrhá, víme, že se ještě někdy vrátíme.

Do Haridwaru jsme si koupily lístky do levnější třídy Second Sitting. Na něco málo přes čtyři hodiny přece nepotřebujeme Sleeper Class, říkáme si. Nakonec se z toho vyklube bezkonkurenčně nejlepší jízda vlakem vůbec. Second Sitting tvoří dvě řady po třech sedadlech, mezi nimiž je ulička. Většina sedadel je jako v letadle, ale my máme zrovna to štěstí, že sedíme u stolečku. Seznamujeme se s mladým párem, Francouzem a Angličankou, kteří žijí v Austrálii a Indii neprojíždějí poprvé. Naproti nás sedí také postarší Ind, který má vlastní byznys na západním pobřeží USA a do Indie se vrací na turistické vízum, protože Indie nepovoluje dvojí občanství. Samozřejmě se mu nelíbí, když si musí žádat o vízum, aby navštívil rodinu v zemi, kde se narodil, ale prý už si zvykl...

Celou cestu si povídám s našimi spolusedícími a Sab na mobilu kouká na nějaký seriál. Pak Francouz vytáhne karty a pustíme se do hraní žolíka. Je to vtipné, jak se v každé zemi tato karetní hra jmenuje jinak, ale stačí si ujasnit pravidla a všichni už vědí, odkud vítr vane.

Během jízdy, která se nakonec protáhne na nějakých pět hodin, taky neustále něco cpeme. Lidé prodávající občerstvení nepřestávají chodit uličkou, a tak neustále kupujeme další samosy, indické smažené sýry a hlavně masala chai. Když vlak zastaví v Haridwaru, skoro se mi nechce vystupovat. Je ale na čase se rozloučit. Třeba se ještě někdy potkáme, říkám si a mám pravdu. Haridwar není velký, a tak další odpoledne našim spolucestovatelům zamáváme z motorikšy :)

Se Sab se vydáme hledat ubytování. Poprvé za celou dobu nám to zabere hodně času, protože hotely v Haridwaru se zdají být na poněkud vyšší cenové úrovni, než na jakou jsme si zvykly v Paharganj. Nakonec kotvíme v hotelu Suvidha Deluxe, kde nás noc navzdory tomu, že je hotel celkem pěkný a čistý a má wifi i výtah, stojí 300 rupií za osobu.

Jsme celkem unavené, ale ještě se projdeme kousek po hlavní ulici, koupíme přátelům suvenýry ve formě přívěsků na klíče s Ganéšovou sloní hlavou, a vyrazíme na večeři. Pouliční restaurace tentokrát nabízí dokonce i posezení, což hodnotím jako neskutečný luxus, který si snad ani nezasloužíme. I po té době je pro nás celkem nepředstavitelné, že za plný tác jídla i s přílohou ve formě rýže a chapati platíme dvacet rupií, což je asi osm korun.

V Indii jsme si na hlad rozhodně nemohly stěžovat!

Den 12

Ráno vyrážíme prozkoumat možnosti. Víme, že vlak do Rishikeshe jede v 10:30, zkoušíme si ale ještě sehnat shared rikšu, protože doufáme, že bychom se tam dostaly dřív a rychleji. Všichni nám ale nabízejí akorát soukromou rikšu za neskutečné prachy, což je v případě vozítka, do kterého se dost dobře nakládá šest až osm lidí (a je-li vůle, tak i víc), vyloženě svatokrádež. Pochopitelně odmítáme a jdeme si koupit lístek na vlak. Po cestě se ještě zastavujeme na snídani v jednom pouličním stánku a jako obvykle se občerstvujeme omáčkou s chapati.

Sab si ještě před cestou kupuje ovoce. Dostává ho v malé igelitce, čemuž nevěnujeme pozornost až do chvíle, než se na ni na nádraží vrhne drzá a hladová opice, tašku jí vytrhne, rozsype ovoce a jeden pomeranč si vítězně odnese. Dochází mi, že jsem Sab zapomněla upozornit na pravidlo žádných igelitek, ale co už. Sbíráme zbylé ovoce ze země a jdeme na vlak. Opice se šklebí opodál a zjevně si svůj ulovený pomeranč užívá.

Cesta do Rishikeshe probíhá bez problémů. Fotím si interiér vlaku, jelikož je to něco, na co jsem zatím vždycky zapomněla, a milý Ind mi ochotně pózuje i se svými kamarády. Anglicky neumí, tak si moc nepokecáme, ale aspoň se s nimi vyfotím, když mě o to požádají.

Pánové ve vlaku neměli s fotkami problém a mile se na mě usmívali

V Rishikeshi si rovnou bereme autorikšu k prvnímu z mostů, Ram Jhula. Tam vystupujeme a procházíme se podél překrásné a křišťálově čisté Gangy. Zdá se nám, že to snad ani nemůže být ta stejná řeka, se kterou jsme se setkaly už ve Varanasi. Za deset rupií si kupuji košíček s květinou a zapálený ho posílám na vodu, vstříc jeho vlastnímu osudu. Pak přecházíme přes most na druhý břeh a kráčíme podél řeky směrem k horám.

Rishikesh se nám zdá jako sen - pohled na Ram Jhula

Sednout si na pláž a jen tak relaxovat, nezní to jako sen?

Rishikesh: nádherné a klidné místo

Rishikesh se nám zdá magický. Potkáváme spoustu Evropanů a Američanů, ale všichni už jsou tak nějak poindičtění, zřejmě tam už nějakou tu dobu tráví. Všude vládne neskutečná pohoda, minimálně tedy na pěších cestách, které jsou oproštěny od neustálého troubení klaksonů. Potkáváme neskutečné množství jógových center a dokonce jednu mystickou univerzitu... :))

Propagační bilboard Mystické univerzity :))

Celkem si umím představit, jakou sílu tohle místo musí mít pro workoholiky, které právě potkal syndrom vyhoření. Já zatím ani nedoutnám, a stejně mě to neskutečným způsobem táhne k tomu, abych tady na nějakou tu chvíli zůstala. Co by se stalo, kdybych nechala propadnout letenku zpátky domů a prostě tady nějakou chvíli existovala? Jen tak, bez starostí, bez závazků?

"Nemáš peníze na jinou letenku a za pár dnů bys už neměla ani z čeho žít, drahouší," ozývá se hlásek té realističtější části mého já. Uznávám, že je to pravda, peněz ubývá a účty zejí prázdnotou, nejspíš se tedy budu muset smířit s tím, že mám tentokrát v Rishikeshi jen omezený čas. Okamžitě ale zaujímá druhé místo na příštím indickém "must visit" listu, hned za Dharmshalou.

Procházíme se kolem Pumpernickel German Bakery and Coffee Shop a zaujmou nás dortíky. Jistě, máme jen jeden den, ale proč se nezastavit? Dávám si velký masala chai a skořicového šneka, zabírám místa u stolu a jdu vybrakovat knihovničku. Sobě vybírám nějakou detektivku ve švédštině a pro Sab beru anglickou knihu o veterinářce, která odjela někam do světa zachraňovat nějaké kočkovité šelmy. Sab se pouští do knížky, já do té "své" jen nakouknu, ale nakonec skončím pitím masala chaie a pozorováním okolí. To mě baví nejvíc. Pozorovat lidi, kteří na rozdíl od nás Rishikeshem jen neprojíždějí, ale na nějakou dobu, ať už kratší či delší, tady žijí.

Nakonec neodolám a objednávám si ještě i sandwich s jačím sýrem. Po nějaké době strávené v kavárně je ale na čase zase vyrazit. Hrozně nás mrzí, že tady nemůžeme strávit několik dnů jen tak. Živě si to představuji. Jeden den bych mohla vyplnit sezením v kavárně. Jen tak. Četla bych si, pozorovala lidi, třeba se s někým i dala do řeči. Další den bych strávila u řeky. Je tady krásně.

Pohled na čistou Gangu a protější břeh, něco, na co bych dokázala zírat hodiny

Opice podle všeho přemýšlela o životě

Kromě nádherné přírody a všudypřítomné pohody má ale Rishikesh i další výhody. Například je v něm možné nakoupit za lepší ceny než v obvyklých turistických lokalitách. Sab tedy zapadne do nejbližšího obchodu a vyráží na lov "posrávaček". Já fanouškem těchto podivných kalhot nejsem, ale ty, pro které se nakonec rozhoduje, jsou skvělé a sedí k ní. Chci si ale také něco koupit a už několik dnů nenápadně pokukuji po šátcích. V jednom z obchůdků narazím na jeden přenádherný. Výrazná barva, žádné ornamenty, okamžitě si získává mé srdce. Shodneme se na sto osmdesáti rupiích, což není vůbec špatné. Jasně, šlo by to i níž, ale sedmdesát tři korun za šátek, do kterého jsem se absolutně a bezhlavě zamilovala, to je přece víc než fajn.

Nový šátek jsem se okamžitě rozhodla použít

Pak vyrážíme dál. U druhého mostu, Lakshman Jhula, nás odchycují prodejci "otiskovátek". S díky odmítáme, ale i přesto dostaneme značku na čelo. Přecházíme přes most, kocháme se výhledem, fotíme ikonický pohled na řeku a hory a Sab krmí opici banánem. Na druhé straně mostu se nám do fotografování Trimbakeshwar Temple připlete místní pes a ochotně nám pózuje.

Opice se do banánu, který dostala od Sab, ihned pustila

Vidět tak tuhle krásu každý den...

Psék nám ochotně zapózoval

Skutečně nám rve srdce, že musíme vyrazit zpět do Haridwaru, ale za chvíli se setmí a my nevíme, za jak dlouho se nám podaří sehnat shared rikšu. Po cestě dolů do města potkáváme krávu, která si vyrazila do restaurace. Doufám, že si pochutnala. Město je vegetariánské a neprodává se v něm alkohol, ale i tak jsme jí přály, aby se trochu rozšoupla.

Kráva stojící před těžkým dilematem: co bude k večeři? 

Cena shared rikšy by podle internetu měla být asi čtyřicet rupií za osobu, ale je večer a zdá se, že už se rikša nenaplní, proto nám všichni opět nabízejí desetinásobek. Odmítáme a odcházíme. Nakonec se s jedním řidičem dohodneme na stovce. Cesta je to dlouhá a zpočátku to skutečně vypadá, že pojedeme poloprázdní. Nakonec se mu ale podaří vozítko naplnit. S těžkým srdcem se loučíme s Rishikeshem a já mu v duchu slibuji, že se zase brzy vrátím.

Z rikšy se v duchu loučím s městem, které mi přirostlo velmi rychle k srdci

Den 13

Další ráno vyrážíme rikšou pod Mansa Devi Mandir. Kupujeme si jízdenku na lanovku a vyjíždíme nahoru na kopec k chrámu, o kterém víme, že podle všeho z estetického hlediska nestojí za moc. Chrámů jsme už ale viděly tolik, že tam stejně nejedeme kvůli němu. Na kopec nás táhnou výhledy.

Nahoru jsme si ulehčily cestu lanovkou

Nahoře se s námi seznamuje skupinka chlapců, z nichž jeden se chlubí tím, že bude inženýr. Zopakuje to tolikrát, až mám pocit, že z mé strany očekává nadšené povyskočení a souhlas se sňatkem, když je to tak dobrá partie! Mám ale dobrou náladu, a tak se rozhodnu spolknout ironickou poznámku "Hmm, to máš dobrý, já budu magistr". Loučíme se s nimi a vyrážíme najít vhodné místo pro výhled. Jedno takové nalézáme hned pod chrámem. Z výšky vidíme řeku, mosty, město. Ve vzdáleném oparu můžeme spatřit vrcholky hor. Je to krásné, ale i tak jsou v nás pořád čerstvé vzpomínky na kouzelný Rishikesh.

Krásný pohled na město a hory v dalekém mlhavém oparu

Zpátky se rozhodneme jít pěšky, proto naše lístky na lanovku věnujeme chlapíkovi, který něco prodává. Odnést si je s sebou nedává smysl a on se bude moct aspoň po celém dni práce svézt dolů lanem.

Po cestě jsme potkaly úplatky místním bohům...

... i znuděnou opici pozorující město

Dole u brány pár lidí spalo...

Krátce po třetí hodině už nám jede vlak zpět do Delhi, tentokrát máme koupený sleeper a vlak jede mnohem déle. V Old Delhi budeme až v deset večer. Ve vlaku se se mnou druží mladý Ind a ptá se mě, jestli je Sab nemocná. Není, jen nemluví, ujišťuji ho. Stávají se z nás takoví kamarádi, že mě zve na masala chai a vyskakuje si ke mně na horní palandu. Dokonce mi zpívá nějakou indickou písničku a chce po mně, abych mu taky zazpívala. Vypadl ze mě aspoň kousek norské písničky Barn av regnbuen (Děti duhy). Sab se může na své palandě přes uličku utlouct smíchy.

Do Delhi dorážíme dost pozdě a nejsme si jisté, které metro máme nejblíž a zda ještě vůbec jezdí, jelikož některé lajny končí relativně brzy. Souhlasíme tedy s nabídkou cyklorikšáka, který nás veze temným městem. Vidíme i mnoho jeho kolegů, kteří už zaparkovali svůj zdroj obživy a natáhli se ke spánku. Zdá se to absurdní, že celé dny tvrdě fyzicky pracují (ono rozjet plně nalouženou cyklorikšu nebude jen tak) a nakonec skoro všechny peníze pošlou rodině, až jim nezůstane ani na nocleh někde uvnitř. Zajímá mě, nakolik nereálně by bylo dohodnout se ve větší skupině a společně si pronajmout nějaké místo, klidně mrňavé a v deseti lidech, když i to by bylo lepší než spát na ulici. Rikšáci ale většinou neumí dost dobře anglicky, aby se s nimi na toto téma dala vést hlubší debata. Každopádně když člověk vidí, jakým způsobem žijí, hned ho přejde chuť smlouvat o ceně.

Ubytováváme se opět v našem známém hotelu Shell Deluxe, recepční nám opět "vyšle hocha" pro kýbl horké vody, a my se ukládáme na kutě.

Den 14

Vlak do Lucknow vyráží těsně po jedné, proto už se ráno nikam nechystáme a v klidu se poflakujeme po Paharganj. Koupíme si nějaké to jídlo na cestu, pak sebereme krosny a můžeme vyrazit. Tentokrát máme celkem smůlu - na osmihodinové cestě máme střední a spodní lehátko. To v praxi znamená, že prostřední sedadlo zůstane nesklopené a my se mačkáme s indickou rodinou (nebo spíše školkou?) na spodních sedadlech. Krátím si čas koukáním z okna a čekáním na masala chai. Jako na potvoru ale neustále chodí jen obyčejný čaj s mlékem, který sice miluji v Anglii (a Evropě vůbec), ale v Indii si radši počkám na masalu.

V půlce cesty rodinu požádáme, zda by jim nevadilo, kdybychom si sklopili prostřední sedadlo. Souhlasí a přesouvají se na své vrchní palandy, jen děti zůstávají dole. Díky tomu přidělujeme spodní lehátko Sab, která má mladšího sourozence a chvíli dělala au-pair. Já se krásně zaizoluju na prostředním sedadle a předstírám, jako bych tam vůbec nebyla. Do uší strčím sluchátka a v hlavě si promítám obrázky míst, které jsme za posledních pár dní poznaly.

Děti okolo nás (a hlavně po Sab) ze začátku lehce skáčou, ale nakonec je rodiče uloží na zem a nechají spát. Toho si všimneme až ve chvíli, kdy je na čase se zvednout, protože vjíždíme do Lucknow. Jedno z dětí ale blokuje Sabčinu krosnu.

"Co mám dělat?" ptá se mě šeptem. Krčím rameny. Matka dítěte, o které jsme si původně myslely, že je sama dítě, než začala kojit, je sice vzhůru, ale do žádné aktivity se nemá.

"A co kdybys to děcko zvedla, vyndala krosnu a zas ho položila?" navrhuji.

"Jak jako zvedla? Bude řvát!"

"Nebude, prostě ho zvedni jako fena štěně, za oblečení. Akorát zuby nemusíš používat, rukama je to OK," směju se. Jak jinak, mně je do smíchu, když mám svoji krosnu bezpečně u sebe.

Nakonec nás zachraňuje dědeček (?) dítěte. Neřídí se tedy mou taktikou zvednout za oblečení a odsunout, ale efektivní je dostatečně. Sab si může vytáhnout krosnu. Dítě řve. Vida, asi se to dalo čekat. Děkujeme mu a loučíme se.

V Lucknow vyrážíme na lov levého hotelu. Po cestě z nádraží se mi ještě podaří skoulet se dolů ze schodů, čímž dokážu dokonale vyděsit velkou skupinku Indů, kteří se na mě okamžitě vrhají, zvedají mě a ujišťují se, že jsem v pořádku. Jelikož moje první myšlenka ještě v průběhu pádu byla "proboha, hlavně se nesměj, když ještě nevíš, jestli sis něco nezlomila", tak bych řekla, že jsem celkem v pohodě.

Bereme si rikšu, který nás protahuje po všech možných hotelech. Od začátku mu říkáme cenový strop, nad který jít nemůžeme. Je pro něj ale těžké pochopit, že nás čeká poslední noc a když přesáhneme, nebudeme mít na cestu na letiště. V hotelu, který jsem si vybrala online a který nabízel příznivé ceny, mají plno, v dalším nás zase pošlou pryč s tím, že ubytovávají pouze Indy. Když si neodpustím jízlivou poznámku, že jim zřejmě naše peníze nevoní, manažer obrací a nabízí nám hrozný malý pokoj za šest set na osobu. Zasmějeme se a odcházíme. Nakonec se necháme zavést na ulici, na které jsme již jednou bydlely a kde nám ve vedlejším hotelu slíbili slevu na 450 rupií. V Lucknow evidentně levnější bydlení neseženeme, takhle máme aspoň wifi a já si můžu na notebooku připravit předměty k zítřejšímu zápisu.

Čeká nás poslední noc a už žádné transfery vlakem, takže se můžu rozloučit se svým provizorním "spacákem", tedy povlečením, které jsem si s sebou vzala, protože si do něj člověk může zalézt a přitom je lehčí a skladnější než spacák. Sejdu ven před hotel a vidím, jak si tam někdo ustlal. Bezdomovci jsou dva, takže stojím před těžkým dilematem. Nakonec se rozhodnu přikrýt toho, který se zdá být méně zachumlaný. Když odcházím, ozývá se za mnou chraplavé "thank you".

Den 15

Ráno se balíme a vyrážíme si opatřit potravu. Užíváme si poslední indické jídlo a tentokrát stojí skutečně za to. Omáčka, kterou si vybírám já, způsobí nejen to, že se celá zapotím, ale také se mi spustí slzy a teče mi z nosu. Krása, zakončuji to ve velkém stylu :)) Za celou dobu jsem si ale ani jednou neřekla o turistické "not spicy" a jedla jsem pěkně to, co místní. Napadá mě, že mi to pouliční jídlo bude chybět. Hrozné hygienické podmínky, nabírání rukama, olizování prstů, máčení chapati... Má to své kouzlo.

Zastavujeme se ještě u jednoho stánku se sušenkami a čajem. Chlapík neumí anglicky, ale za deset rupií nám uvaří čerstvý masala chai. Bereme si k němu pár sušenek, jedna stojí dvě rupie. Snažíme se nepřepočítávat, kolik nás náš odpolední čas stojí. Je to neskutečné.

Poslední čaj a sušenky v Indii

V tašce máme ještě ručník a "spacák", co zbyly po Sab, ale jako na potvoru nikde nikdo neleží a nikdo se netváří, že by to chtěl využít. Nenápadně si tedy tašku zapomínáme u stánku. Předpokládáme, že až prodavači dojde, že se pro ni nevrátíme, buď její obsah daruje někomu potřebnému, nebo ho sám využije.

Vracíme se na hotel a zjišťujeme, že internet nefunguje. To je problém, jakmile si včas nezapíšu předměty, nic na mě nezbude. Bereme si tedy motorikšu na letiště a já zjišťuji, jestli je tam připojení k wifi. Nějaký chlapík venku tvrdí, že ano. Uleví se mi. Pak zjistíme, že ke vstupu na letiště potřebujeme e-ticket. Někde v hlubinách své tašky nacházím itinerář cesty i s e-tickety, Sab svůj ale nemá a musí k okýnku Jet Airu, kde jí ho vytisknou. Na letiště se evidentně nedostane jen tak někdo.

Zanedlouho bohužel zjišťuji, že úplně stejně to funguje opačným směrem. Jak se totiž dozvídám z hovoru s manažerem letiště, wifi je naplánovaná, ale zatím nefunguje. Posílá mě do nějaké internetové kavárny pár kilometrů od letiště, což ale naráží na problém u sekuriťáka ve dveřích, který mě nechce pustit ven. Jakmile jsem jednou vstoupila, ven už nemůžu. To považuji za neskutečné omezení své osobní svobody a dávám mu to jasně najevo. Evidentně to na něj nemá žádný vliv. Ani nevím jak, ale odebírá si mě "do péče" chlapík z okýnka Jet Airu, který si vyslechne mou situaci a řekne, že mě nechá použít jeho počítač.

O chvíli později mám na jeho počítači nachystané záložky s jednotlivými předměty a závod v SISu může začít. Přihlásit, přihlásit, přihlásit, přihlásit, klikám zběsile. Pak už jen tupě zírám na monitor. Poprvé v životě mám přihlášené všechny předměty včetně těch nejžádanějších. Na prťavém letišti na severu Indie, zatímco před okýnkem se už houfují pasažéři Jet Airu a čekají, až se objeví někdo, kdo jim bude moct pomoci. Chlapík ode mě získává vřelé objetí a poslední tatranku, do které se i se svým kolegou hned pouští. Myslím, že díky tomuto chlapíkovi mám nakonec na Lucknow mnohem lepší vzpomínky.

Zanedlouho už sedíme v letadle a zíráme z okýnka na Lucknow, které se pod námi zmenšuje a vzdaluje se nám. Naše cesta už je skoro u konce. Čeká nás ještě dlouhý přestup v Delhi, při kterém si sedáme na koberec na zemi a pouštíme si film.

Den 16

Někdy okolo druhé ráno vzlétá naše letadlo na trase Delhi-Mnichov a nám definitivně nezbývá, než se pro tentokrát s Indií rozloučit. Většinu cesty prospím, budím se jen na jídlo a tentokrát si ani nedávám svůj obvyklý gin tonic.

V Mnichově nás zaráží zima a konečně nám naplno dochází, že to teplé počasí jsme nechaly daleko za námi. Přestup je rychlý a relativně příjemný, Mnichov překvapuje kvalitní wifi, která je zdarma na celých 24 hodin. O chvíli později pak proletíme i poslední segment naší letenky a vítá nás letiště Václava Havla.

V ponču a bez zimního kabátu vyrážím na kolej a v duchu se snažím přesvědčit, že mi vlastně vůbec není zima. Síla autosugesce se ovšem nedostavuje. Horká sprcha, která mě čeká, je ale k nezaplacení.

Měj se pěkně, Indie! Zase se brzy uvidíme :))

Zpětně musím říct, že mě v Indii spousta věcí štvala, například ty neustálé pokusy ždímat z nás peníze (ačkoli se nedá říct, že by nebyly pochopitelné), nebo všudypřítomné odpadky hyzdící krásnou krajinu. O postoji k ženám ani nemluvě. Přes to všechno na ni ale často vzpomínám a vím, že se tam brzy vrátím. Indie má své zvláštní kouzlo, kterým si člověka připoutá a už ho nepustí. A jinak bych to ani nechtěla.


← Na cestách po severní Indii - I. část                                                                         Berlin, Berlin! →

Na cestách po severní Indii - I. část (Lucknow - Varanasi - Agra - Jaipur)

Už od chvíle, co jsem se vrátila z Brazílie, mi bylo jasné, že po Severní Americe bude mým dalším kontinentem, na který se vydám, Asie. V duchu jsem počítala s Thajskem, ale když se objevily levné letenky do Indie, nepřemýšlela jsem dlouho. Vlastně jsem jako obvykle nepřemýšlela spíš vůbec. Koneckonců proč to promýšlet, stačí koupit letenky a následně vše přizpůsobit :))

Letenky na trase Praha-Frankfurt-Delhi-Lucknow-Delhi-Mnichov-Praha za pouhých dvě stě liber jsme spolu s Karin koupily díky tipu na cestujlevne.com. Ještě ten den se k nám přidala i kamarádka Sab, která žije v Londýně. Cestu zvažovalo víc lidí, ale osud tomu chtěl jinak, takže jsme se nakonec se Sab staly jedinými účastnicemi našeho indického tripu. Chvílemi to ale vypadalo, že poletím úplně sama, když si Sab navzdory mému naléhání nezařídila vízum dostatečně předem a následně zjistila, že ho z Londýna ani nezařídí. Nakonec se vše podařilo zařídit na indické ambasádě v Praze, ačkoli mě to stálo spoustu nervů a času, který jsem ve zkouškovém měla věnovat primárně učení a nakonec podle toho tak můj průměr i vypadal. Tímto taky děkuji za pomoc Verči, která mi moc pomohla, když na ambasádě vyzvedla druhý pas i s vízem ve chvíli, kdy jsem v Praze nemohla být.

Veškeré přípravy tripu byly poněkud zabržděny tím, že se letenky do Indie zakoupené přes společnost ebookers v této várce začaly hromadně rušit. My jsme sice bookovaly na jiných stránkách (velmi inteligentně každá na jiných), ale na jistotě, zda nakonec poletíme, nám to nepřidalo. Rozhodla jsem se proto až do začátku prosince nechat letenky u ledu a nic neřešit, abych v případě zrušení nebyla zklamaná. Původně jsem plánovala, že vlakové jízdenky nakoupíme předem online, nicméně díky cestě do Londýna, vánočním svátkům, silvestrovské dovolené v Rakousku a následnému zkouškovému jsem neměla čas nic řešit. Proto jsem pouze vypracovala plán cesty a rozhodla se, že jízdenky koupíme až na místě. Zpětně to hodnotím jako rozhodnutí, které důrazně nedoporučuji.

Den 0

Den před odletem dorazila do Prahy Sab. Hned v prvních minutách mě zarazila fialovými vlasy vzhledem k tomu, že jsme se dohodly na nevyčnívání z davu, nicméně souhlasila s nošením šátku, čímž jsem považovala záležitost křiklavých vlasů za vyřízenou. Mnohem závažnější problém pro mě znamenalo to, že Sab přiletěla do Prahy nemocná. Díky lehké fobii z nemocných a kašlajících lidí, strachu z případné nákazy a také vzhledem ke zkušenostem s nemocí na cestách z Brazílie mě to přimělo k tomu, abych celý trip začala zvažovat. Najednou jsem si nebyla jistá, zda je cesta do Indie v této konstelaci dobrý nápad, zejména vzhledem k tomu, že se nám do cesty ještě před odletem postavilo asi tisíc překážek a každá z nich velmi výrazně vyjadřovala, že to máme radši vzdát. S těmito myšlenkami jsem se uložila ke spánku a zoufale se snažila nedýchat kontaminovaný vzduch. Co se mi zdálo, to už si nevzpomínám, ale předpokládám, že děj mého snu měl co do činění s přesvědčením, že v Indii bídně zhyneme na kašel a rýmičku.

Den 1

Ráno jsme vstaly o dost dřív, než bylo třeba, ale i tak jsme musely bus na letiště dobíhat, aby nám neujel. Pražské nedělní jízdní řády jsou zlo, komu by se taky chtělo čekat čtyřicet minut na další autobus. Sab na letišti zjišťuje, že jí praskl jeden ramenní popruh na zbrusu nové krosně. Vzhledem k tomu, co všechno se už stihlo pokazit, to celkem lakonicky přecházíme a Sab krosnu ukládá do airporteru a odhazuje na baggage drop-offu, aby byla na chvíli pro změnu starostí někoho jiného.

Cesta do Frankfurtu s Lufthansou probíhá hladce ve znamení sandwiche, občerstvení a trochy spánku. Jelikož jsme si zapomněly předem na internetu vybrat sedadla u sebe, je tohle jediný let, kde sedíme spolu. Na druhou stranu mám aspoň šanci, že na letu z Frankfurtu do Delhi chytím zdravé a nekašlající spolucestující, což se mi nakonec skutečně vyplní a nákaza je tím na krátkou chvíli oddálena. Navíc dostávám sedadlo u okýnka v první řadě nového oddílu, což pro mě znamená luxusní prostor pro nohy. Jídlo v letadle je indické a celkem mi chutná. U vína se seznamuji se svými spolusedícími, milým mladým Indem, který se vrací domů jen na krátkou dvoutýdenní návštěvu ze studií v Evropě, a sympatickým inženýrem z Holandska, který letí do Indie poprvé na business trip a bohužel už se nevlezl ke kolegům do horního patra letadla. Nezbývá mu tedy, než vzít zavděk economy class, ale myslím, že si nakonec ani nestěžuje. Kdo by si taky stěžoval, když má to štěstí sedět v tak skvělé společnosti? :)) Po večeři zjišťuji, že už jsme někde nad Pákistánem. Objednávám si gin tonic, abych dostatečně odpuzovala případné indické komáry. Na dva týdny to je můj poslední alkohol. Najednou venku vidíme světla - ani jsme se nenadáli a jsme v Indii! Poprvé v životě. Vítá nás letiště Indiry Gándhí a já mám pocit, že to bude nezapomenutelný zážitek.

Den 2

Na hlavním mezinárodním letišti v Delhi nás čeká asi sedmihodinový přestup. Ten zahrnuje také vyzvednutí zavazadel a imigrační kontrolu. Frontu si vystojíme dvakrát, protože jsme v letadle nedostaly formulář, který je třeba vyplnit. Následně si nacházíme něco na způsob lehátek poblíž obchodů, ale později zjišťujeme, že ležení u jednotlivých gatů je mnohem pohodlnější.

Náš let do Lucknow je operovaný společností Jet Air a v letadle jsme podle všeho jediné Evropanky. Cesta trvá opravdu velmi krátkou dobu, sotva nám donesou jídlo, už nám zase berou tácy a přistáváme. Indický wrap s velmi pikantní kuřecí náplní, muffin a voda ovšem takhle po ránu bodnou.

Letiště v Lucknow je maličké, ale na zavazadla čekáme celkem dlouho. Bereme si předplacené (nebo spíš přeplacené?) taxi do centra za 350 rupií. Hotel Umang, který jsme si zabookovaly jen kvůli vízu a pak už jsme rezervaci nezrušily, je asi pět minut jízdy rikšou od vlakového nádraží, což je výhoda, kterou oceňujeme. Cena hotelu je ovšem absurdně vysoká a v následujících dnech si rveme vlasy za to, že jsme rezervaci po schválení víza nezrušily a nenašly si ubytování až na místě za normální cenu. Hned po check-inu vyrážíme do ulic a doufáme, že se nám podaří vyměnit peníze a zaplatit všechny jízdenky na vlak. Bohužel pro nás jsme ale do Indie přiletěly ve špatný den - 26. ledna je Republic Day. To je ostatně odpověď na všechno. "Dobrý den, poradíte nám, kde je nejbližší směnárna/ bankomat/ internet café?" Zavrtění hlavy, pokrčení rameny a lakonická odpověď "Dneska je Republic Day."

Na nádraží navíc zjišťujeme, že jízdenky do Haridwaru jsou v následujících dnech beznadějně vyprodané. Jsme tedy bez jízdenek i bez peněz. To ovšem nebrání všem okolo v tom, aby se na nás snažili co nejvíc vydělat. V jejich očích jsme bohaté Evropanky. Cyklorikšák si za cestu od hotelu na nádraží říká o stovku, než vyběhne naše recepční, která navíc jako jediná z celého hotelu umí pořádně anglicky, a pošle ho někam. Od té chvíle jsme poučeny, že máme cenu udávat samy a dohadovat se. V případě trasy hotel-nádraží je normální cena dvacet rupií.

Podaří se nám najít hotel, ve kterém nás nechají použít wifi za předpokladu, že si něco objednáme v restauraci. Náš předražený hotel totiž internet nenabízí a my potřebujeme nějak změnit plány, protože se chceme zoufale dostat pryč z Lucknow. Nakonec se rozhodneme úplně otočit původní trasu Lucknow - Haridwar - Rishikesh - Delhi - Jaipur - Agra - Varanasi - Lucknow. Jízdenku do Varanasi se nám podaří koupit bez problémů s tím, že zbytek seženeme, až si někde vyměníme peníze. První dva dny žijeme z dvaceti liber, které Sab vybírá z bankomatu. S jízdenkou v kapse ale máme vše, co pro tuto chvíli potřebujeme. Od nádraží už si to sebevědomě šlapeme podél cesty za všudypřítomného troubení klaksonů. Šetříme, nemůžeme si pořád vozit zadky. Na ulici si ještě kupujeme něco k jídlu a pak se odebíráme na pokoj. Velmi brzy ráno nás čeká přesun do Varanasi, proto se raději chceme pořádně vyspat.

První den v Indii nám připadal lehce rozmazaný a surreálný

Den 3

Hned náš první vlak, který v Indii zažijeme, má hodinové zpoždění, ale aspoň máme čas se ve všem zorientovat. Máme velké štěstí, protože nám chlapík u okýnka přidělil dvě horní palandy ve sleeper class. Sice musíme šplhat nahoru, ale zase se můžeme natáhnout a celou cestu prospat. Ve Varanasi si bereme rikšu k hotelu Maa Vaishno Guesthouse, o kterém nacházím zmínku v nějakém cestopisu na internetu. Cena 250 rupií na osobu za noc napovídá, jak moc jsme předchozí den v Lucknow přeplatily. Necháváme se ještě přemluvit na večerní projížďku lodí po Ganze za 150 rupií a pak už se ukládáme na kutě.

Večerní projížďka po Ganze byla magická

Cílem projížďky byla náboženská slavnost

Další den nás čeká "all inclusive" tour po Varanasi a jeho chrámech. Cena 500 rupií ve skutečnosti zahrnuje pouze rikšu. Za služby průvodce a vstupy se už platí zvlášť, což recepční předchozí večer zřejmě opomněl zmínit (nebo měl prostě jen jiné pojetí výrazu "all inclusive"). Jdeme tedy jen tam, kde se vstupy neplatí. Průvodce nám také ukazuje výrobu tkanin a bere nás i do obchodu přilehlé továrny, kde se necháme nalákat do další z turistických pastí a kupujeme sárí a šátek jako dárek za exportní ceny. Do konce pobytu si rveme vlasy. Při přepočtu na libry je to dobrá cena, nicméně podle všeho by místní sárí podobné kvality koupili za zlomek ceny. My jsme jako Evropanky celkem snadným cílem při nadsazování cen, ale zpětně zjišťujeme, že tak pětkrát levněji bychom sárí sehnat zvládly. Bereme to jako zkušenost a do konce pobytu jsme na ceny mnohem vysazenější a všechno si hlídáme.

Pozitivní na dni plném turistických pastí je projížďka po Ganze a oběd v restauraci, kterou nám ukáže náš průvodce a kam chodí pouze místní. Na tohle vegetariánské, ale velmi bohaté a výborné jídlo na neskutečně nízkou cenu pak vzpomínáme ještě mnohokrát v průběhu následujících dní.

Ráno byla Ganga v oparu

Ačkoli bylo časné ráno, u Gangy už se nacházelo mnoho místních

Loď, která krmila racky, nám zprostředkovávala efektní podívanou

 Na břehu Gangy probíhají pohřby, podle našeho průvodce se ale mohou fotit jen ty "levné"

Během denní projížďky po Ganze jsme narazili na mnoho lidí, kteří vykonávali očistu či prali prádlo

Večer nás pak čeká noční vlak do Agry. Všichni v našem sleeper class "chlívečku" jsou turisté, se kterými si během dlouhé a lehce zpožděné cesty vyměníme zkušenosti a zážitky. Tři Korejci jsou na cestách po Asii už pár měsíců a Skot do Indie právě dorazil. Pak se uložíme ke spánku, ale celou noc se budíme zimou. Ve vlaku mrzne a ani našich několik vrstev a "spacák" ve formě povlečení, do kterého jsme si vlezly, nám nestačí. Kouká z toho pořádná nemoc.

Den 4

Do Agry přijíždíme asi o dvě hodiny později a hned si bereme motorikšu k hotelu, na který jsme dostaly tip ve Varanasi. S rikšákem už tvrdě smlouváme a totéž pak provádíme v hotelu. Ten je na naše poměry hrozně drahý, chceme se držet pod třemi stovkami na noc, ale hotel Maya nás přesvědčí, že za tu pětistovku stojí. Na tu jednu noc se rozhodneme dopřát si něco lepšího. Máme každá vlastní manželskou postel na obrovské luxusní poschoďovce, čistou koupelnu s tekoucí teplou vodou a splachujícím záchodem, pěkný a světlý pokoj s internetem a poprvé a naposledy za celou dobu také čistá prostěradla. Navíc majitelům patří přátelský německý ovčák, což je znamení, že v tomhle hotelu musíme zůstat. Říkáme tomu "jedna noc luxusu".

Návštěvu Taj Mahalu původně plánujeme až na další ráno, nicméně zjišťujeme, že další den je pátek (na cestách to člověku holt splývá) a v pátky je Taj zavřený. Proto si rychle oblékáme naše předražená sárí a vyrážíme k němu ještě ten den. Po cestě k Taji důrazně odmítáme mnoho turistických pastí a průvodců, kteří "nejsou průvodci, jen studenti, kteří nám chtějí celý areál ukázat, protože to samy nezvládneme". Platíme 750 rupií za vstup, takže je nám líto, ale žádného průvodce už živit nehodláme. Cena za vstupné je opravdu hodně vysoká a rovná se ubytování na tři noci v Delhi, nicméně Taj je jen jeden, takže zaskřípeme zuby a zaplatíme. Ani neuměle zamotaná sárí totiž nikoho nepřesvědčí, že jsme Indky, abychom mohly platit zlomek ceny.

Uvnitř areálu uznáváme, že to stálo za to. Vydržíme tam asi tři hodiny, prakticky do zavíračky. Zvládly bychom to i přes intenzivní focení mnohem dřív, ale zdá se, že všichni Indové se s námi chtějí vyfotit. U Taje si také kupujeme pohlednice, což je v Indii nedostatkové zboží, nepočítá-li člověk ohyzdné knížečky deseti pohlednic, na kterých jsou ošklivé a často úplně rozostřené záběry (ty si ale v zoufalství kupujeme také, poté, co žádné jiné pohlednice například v Jaipuru neseženeme).

První pohled na Taj Mahal, který se nám naskytnul

Pak se před námi ukázal v plné kráse

U Taje jsme zůstaly až do západu slunce

Místní opice vypadala, že jsme ji zaujaly, pak se ale naštvala a odběhla

Večer se ještě zastavujeme na kousky kuřete s omáčkou a naanem a jdeme spát, ráno nás čeká Agra Fort a přesun autobusem do Jaipuru. V noci se bohužel dostaví horečka. Nemoc, kterou jsme po prochlazení ve vlaku očekávaly, se nám nevyhla. Jsem ráda, že jsme se rozhodly zůstat v hotelu Maya - když v záchvatu horečky propotím jednu část postele, můžu se přesunout na druhou, protože Sab spí tentokrát nade mnou.

Den 5

Ráno si uvědomíme palčivou skutečnost, že v Indii až na výjimky jíme jednou denně. Vícekrát ani nemáme hlad a překvapivě (zejména v mém případě) na jídlo ani moc nemyslíme. Vzhledem k této skutečnosti a faktu, že se cítíme dost nemocně, se rozhodneme pro bohatou (a drahou) hotelovou snídani, abychom nastartovaly naše těla co nejlépe a přiměly je k co nejrychlejšímu uzdravení. Snídani zapíjíme Coldrex horkým nápojem, v mém případě pět let prošlým, jak zjistím z pytlíku až po vypití, a vyrážíme. Rikša, který si nás ulovil předchozí den, už na nás čeká. U Red Fort platíme 250 rupií, jelikož pátky jsou bez daně. V ostatní dny je lepší zakoupit si lístek za 1000 rupií na Taj i Fort a navštívit je v jeden den, čímž člověk taktéž ušetří na dani.

Z Agra Fort se nám nabízel krásný výhled na vzdálený Taj Mahal

Uvnitř Agra Fort bylo možné nalézt klidné místo k odpočinku, bohužel jsme na to ale neměly čas

Poslední pohled na Agra Fort - a bylo na čase vyrazit do Jaipuru!

Pevnost je pěkná a celkem rozsáhlá, nespěchat na autobus ve dvě hodiny, zcela jistě bychom se zdržely déle. Vyzvedáváme si tedy na hotelu krosny, loučíme se s německým ovčákem a vyrážíme motorikšou k autobusu. Tam zjišťujeme, že se chlapík v kanceláří spletl a autobus ve dvě ve skutečnosti odjel o půl druhé, ale pohoda, náš papírový ručně vyplněný lístek se prostě přepíše na třetí hodinu.

Ani v autobusu do Jaipuru není úplně teplo, především proto, že sedíme na prvním sedadle a přední dveře jsou většinu času otevřené, aby řidičovi kamarádi/ spolupracovníci/ cokoli to bylo mohli plivat ven. Balíme se tedy do "spacáku" a po několika hodinách se z něj zase vybalujeme, protože dorážíme do Jaipuru. Přímo od busu si bereme taxi a poprvé se necháváme odvést tam, kam nám radí řidič, který z nás má jistě pěknou provizi. Akriti Guest House za 250 rupií za noc i s wifi je ale celkem v pohodě, takže si nestěžujeme a bereme to. Koupelna sice nic moc, teplá voda střídavě teče a neteče a záchod nesplachuje, ale máme postel a internet a stejně zvažujeme, že bychom se na další noc v Jaipuru přesunuly někam jinam.

Den 6

Ráno se Sab budí extrémně nemocná a ani mně se z postele dvakrát nechce. Skočím tedy na recepci prodloužit naše ubytování o jednu další noc a vrátím se zpět do postele. Někdy po poledni usoudím, že už nejspíš nemám teplotu a také bolest v krku lehce ustoupila, takže se rozhodnu vyrazit ven. Sab mě tentokrát nedoprovodí, takže se jí akorát zastavím pro vodu a nějaké ovoce a můžu vyrazit.

Jelikož jsme se až do této chvíle pohybovaly výhradně cyklo- a motorikšami, rozhodnu se prozkoumat fungování jaipurské MHD. V plánu mám Bapu Bazaar a Monkey Temple. Jedním mávnutím si zastavuju nějaký autobus a sebevědomě si diktuji zastávku Bapu Bazaar. "Dveřník", jak mu říkám, tedy muž, v jehož popisu práce je vybírat peníze od cestujících, mě odesílá na druhou stranu hlavní cesty. OK, Bapu Bazaar je tedy úplně opačným směrem, což je dobré vědět. Nevadí, na podruhé se mi už zadaří. Jen musím mezitím odmítnout mraky rikšáků, kteří odmítají pochopit, že samotná Evropanka chce využít služeb přeplněné hromadné dopravy a ne jejich vozítek.

V autobuse platím deset rupií a řidič mi posunkem ukazuje na místo na předním sedadle, hned vedle něj. Užívám si pohodovou jízdu v sedě a také skvělý výhled, který mi přední sedadlo poskytuje. Na Bapu Bazaaru se projdu, ale nic mě nezaujme, jelikož po zakoupení předraženého sárí a šátku nemám sebemenší chuť ani finance nakupovat jakékoli další oblečení. Z bazaaru jsem trochu zklamaná, přiznám se, že jsem si ho představovala spíše jako arabský souk, tedy lehce chaotický market plný roztodivných barev a vůní, kde bych mohla mimo jiné nakoupit třeba i nějaké koření či čaje na váhu. Bapu Bazaar ale nic takového nenabízí.

Nabídka Bapu Bazaaru mě lehce zklamala

Ještě si ho vyfotím ze střechy nějaké budovy, slušně odmítnu chlápka, který se chce družit, a beru si autobus domů. Monkey Temple odkládám na neurčito, jelikož mě začíná čím dál tím víc bolet v krku a o slovo se hlásí i horečka. Po cestě vidím už druhého Baťu a tentokrát neodolám a vyfotím si ho. Autobus mě vysazuje někde mimo hlavní cestu, kterou už znám, ale řidič tvrdí, že tohle je jistojistě "moje" zastávka, tedy bus terminal. Chlapík, který vystupuje se mnou, mi naštěstí ukazuje cestu. U autobusového terminálu si ještě dávám jakési duté kuličky plněné zelenou pikantní kejdou a pak se konečně můžu vrátit na hotel. Tam se svalím na postel a pro zbytek dne vyhlašuji klidový režim.

Baťu jsme v Indii potkaly několikrát, ceny byly ale poměrně evropské

Den 7

Ráno si balíme krosny, odhlašujeme se z hotelu a zavazadla si provizorně necháváme na recepci, než seženeme lístky na vlak do Delhi a něco k jídlu k tomu. Na vlakovém nádraží ale zjišťujeme, že na tentýž den už žádné jízdenky nekoupíme, leda bychom chtěly být zařazeny na waiting list. Nejsme si jisty, jak takový waiting list přesně funguje, a chlapík v okýnku nemluví až tak dobře anglicky, aby nám to vysvětlil. Rozumíme mu leda to, že bychom neměly přidělená místa, což nás úplně netěší, jelikož se nám zrovna nechce sedět na chodbičce u záchodů.

Navíc Sab ještě Jaipur prakticky neviděla, proto se rozhodneme zůstat ještě jeden den. Bohužel je to celkem drastické rozhodnutí, protože znamená škrtnout z našeho plánu Dharmshalu, kam se hrozně těším. Nejsme ale úplně zdravé a celonoční cesta autobusem do hor nás dvakrát neláká, jelikož tušíme, že by to našemu zdravotnímu stavu moc neprospělo. Dharmshala tedy padá a já ji alespoň v hlavě zařazuji na první místo příštího indického "must visit" listu.

Vlaky jsou ovšem plné i na další den, proto si na autobusovém terminálu zjišťujeme ceny autobusů. Pak vyrážíme k Monkey Temple, část cesty busem, abychom ušetřily, pak si bereme rikšu. Ta nás vyhazuje pod kopcem, nahoru už musíme samy. Po tom ostatně také toužíme, ale není nám to dopřáno. Sice odmítneme několik průvodců s tím, že nikoho nepotřebujeme, ale jeden extra houževnatý mladík se na nás i tak nalepí. Sab ho po cestě nahoru ignoruje, mně vychování bohužel brání neodpovídat mu. Sama ale vím, že je to chyba, proto mu neustále opakuji, že nic nechceme a nepotřebujeme a všechno zvládneme samy. Marná snaha, chlapec s námi jde dál, navíc stále opakuje naučenou formulku o tom, že vlastně vůbec není průvodce, jen student. Jasně.

Z motorikšy máme šanci vidět i chudší části města

Pod Monkey Templem se to faunou jen hemžilo, na této fotce chybí ještě štěně, které právě odběhlo

Pojmeme to tedy stylem "jestli chce jít s námi, ať jde, ale my jsme mu řekly, že nic nechceme". Jsme pevně rozhodnuté nic mu nedávat, jelikož nás všudypřítomná snaha nás obrat i navzdory neustálému odmítání z naší strany neskutečně irituje.

Po cestě potkáváme mnoho opic. Pere se ve mně chuť vyfotit se s nějakou z nich, jelikož většina mých "opičích" fotek z Gibraltaru, kde po mně skákaly a skotačily se mnou na mně, záhadně zmizela. Na rozdíl od Sab ale nemám naočkovanou vzteklinu a nechce se mi kvůli pár fotkám riskovat. Sab se s nimi naopak fotí o sto šest, ačkoli kdyby ji nějaká kousla, musela by vyhledat lékařskou péči i tak, očkování neočkování.

Opice ochotně pózovaly našim fotoaparátům

K rodinám s mláďaty bylo ale lepší nepřibližovat se příliš blízko

Pohled na Monkey Temple mezi skalami byl dechberoucí

Dole u chrámu a lázní se smí fotit jen po zaplacení poplatku padesáti rupií, což bych jindy respektovala, ale mám pocit, že mě Indie tak vytrvale odírá, že ten foťák i tak vytáhnu a dvě fotky si udělám.

Stavby mezi skalami působily neskutečně zajímavě

Monkey Temple nás zaujal

Zpátky se vracíme kolem chlápka s kobrou a náš "student" mě nutí, abych se s ní vyfotila. Já se s ní fotit nechci, ale zdá se, že si to nedá vysvětlit. Dle jeho logiky se každý turista musí chtít vyfotit s kobrou. Jako obvykle zabírá až důrazné odmítnutí zvýšeným hlasem, což je něco, po čem obvykle sáhnu až poté, co desetkrát vysvětlím, že nechci. Baví mě ale sledovat tyto vzorce chování, které tady lidi sdílejí. Obyčejné "ne" neberou jako odpověď bez ohledu na to, kolikrát je zopakováno, ale důraznější (a o poznání méně přátelské) odmítnutí zvýšeným hlasem je pokaždé přiměje uvědomit si, že překračují určitou mez. Pak se začnou tvářit provinile a člověk se jen diví, proč to sakra nemohli pochopit už u nějakého desátého slušného odmítnutí.

Po cestě dolů jsme narazily na Grumpy Monkey

Opice se s námi rozloučily poslední pózou

Sab po cestě dolů stihne dobrou stovku fotek s opicemi a dokonce ji ani žádná nepokouše. Náš "student" ji prohlašuje za svou přítelkyni, ačkoli už jednu má. Nakonec trochu měkneme a dáváme mu stovku. Já to beru jako cenu za to, že jsem na začátku nebyla důraznější i za cenu nezdvořilosti, Sab tím zase platí za všechny ty opičí fotky. Studentovi je stovka málo a se Sab se rozchází. Jaká škoda.

Ztrátu dobré partie pro Sab oplakáváme celou cestu k Jal Mahalu, ikonickému jaipurskému paláci uprostřed jezera Man Sagar. K tomu si bereme shared rikšu za deset rupií, což je cena jako za autobus. Konečně příjemná změna, když nám někdo řekne stejnou cenu jako indickým cestujícím.

Palác Jal Mahal leží na jezeře Man Sagar

Jal Mahal si pofotíme a já se vydám shánět pohlednice. Ty jsou, jak už jsem zmínila, v Indii poněkud problém. Zatím se mi podařilo koupit jen tři u Taj Mahalu v Agře, od té doby mám ale smůlu. Obcházím obchodníky s čímkoli a ptám se. Moje taktika je jednoduchá. Jelikož všichni pořád opakují, že je v Indii vše možné (a já dodávám, pokud člověk dostatečně zaplatí), čekám tedy, až někdo zvedne mobil a pohledy prostě sežene. To se několikrát skutečně stane, nicméně bez výsledku - bratr, švagr či kamarád na lince bohužel říká, že pohlednice nemá. Evidentně jsou v Indii nedostatkovým zbožím.

Frustraci z toho, že si nedovezu dostatek pohlednic na dveře svého pokoje, jdu zajíst do přilehlé kavárny. Po Jal Mahalu pak pomalu vyrážíme domů. Kluci v hotelu na sobě nedávají znát své překvapení, když jim oznámíme, že nakonec zůstaneme ještě jednu další noc. Večer si ještě posedíme se Skotem, kterého potkáváme na hotelu, a pak se ukládáme na kutě, jelikož nás další dopoledne čeká cesta autobusem do Delhi.


← Brazílie, Gibraltar a Španělsko - II. část                               Na cestách po severní Indii - II. část →