Na trip na sever jsem vyrazila z Bergenu mezi zkouškami. V plánu jsem měla Kirunu a Abisco a zejména pak velké finále v Tromsø. Letenky se mi podařilo vychytat (na norské poměry) dost dobře, i když zpočátku bylo obtížné vyrovnat se s tím, že platím za domestic flight téměř totéž, co za cestu mimo Evropu. Rozhodla jsem se to vykompenzovat tím, že zbytek tripu byl výrazně lowcost. Letěla jsem jen s příručním zavazadlem, tedy s malým batůžkem, do kterého se nevlezlo skoro nic kromě malého spacáku, který jsem měla s sebou, takže pěkně nalehko. Navíc jsem během celého tripu couchsurfovala, zejména proto, že jsme s přáteli a spolužáky měli výrazně rozdílné termíny zkoušek a nakonec se nám nepodařilo najít datum cesty, které by vyhovovalo nám všem. Díky tomu jsem na cestu na sever vyrazila sama, takže možnost seznámit se pro mě představovala největší výhodu couchsurfingu. Rovněž cena klasického ubytování na severu stoupala do astronomických výšin, takže rozhodně win-win.
V neděli brzy ráno jsem vyrazila z kolejí na bergenské letiště. Platit 70 NOK za jednu cestu airport busem se mi zrovna nechtělo, ale takhle brzy ráno nebyla šance vyřešit to prostřednictvím MHD. Do Kiruny jsem letěla se společností Norwegian s přestupem na Stockholm Skavsta. Je třeba dodat, že za celou dobu jsme v Bergenu neviděli ani milimetr sněhu, takže když jsem přistála v Kiruně a z letadla vylezla do zasněžené krajiny, byla jsem unešená.
 |
| Zasněžená Kiruna |
Můj úžasný couchsurfer Arttu mě dokonce vyzvednul na letišti svým autem, které ještě před pár lety vozívalo v místní pohřební službě mrtvoly, a naší první zastávkou byla Kirunská univerzita. Studovat na tak malé univerzitě je, zdá se, z určitého úhlu pohledu i výhodné, protože Arttu měl, stejně jako každý jiný student, od univerzity klíče, takže jsme se i v neděli odpoledne mohli podívat dovnitř. Jelikož Arttu studuje něco s kosmickými technologiemi, získala jsem jedinečnou šanci vyfotit si raketu a vyzkoušet si stroj, na kterém se svého času astronauti připravovali na pobyt ve vesmíru.
 |
| Univerzita v Kiruně |
Z univerzity jsme vyrazili do centra. Ačkoli bylo brzké odpoledne, venku už byla tma. Svit lamp se ale odrážel od všudypřítomných kup sněhu, takže měl člověk pocit, že to není až tak hrozné. Prošli jsme si (téměř neexistující) centrum, podívali se na sjezdovku, která se nachází v centru Kiruny, a vyrazili do irského baru na hlavní ulici. Večer jsme strávili hraním her s Arrtu a jeho spolubydlícími a přáteli. Pořád jsem si neuvědomovala, že jsem vlastně přeletěla do Švédska (koneckonců ani na jednom z letišť nikoho nezajímal můj doklad totožnosti), ale rozhodně jsem si to užívala.
 |
| Jak se pohybovat v Kiruně? Nejlépe na saních, sněžném pluhu nebo na lyžích! |
Další ráno se naše cesty rozdělily, když jsem Arttu odprovodila na bus do školy a sama jsem pokračovala do centra. Tam jsem nakoupila nějaké sobí klobásy jako dárek domů a rozhodla se dojít na vlakovou stanici pěšky. Podle mapy to nemělo být moc daleko, nicméně všichni lidé, které jsem potkala, mě místo na vlak posílali na autobus, který by mě tam zavezl. Odmítla jsem platit 100 NOK za jednu krátkou cestu autobusem a vyrazila do začínající vánice. Směr jsem znala a byla jsem rozhodnutá držet se chodníku podél hlavní cesty. Ten ale zanedlouho skončil a bylo třeba se rozhodnout. Zpátky? Ani náhodou! Takhle cesta jistě vede na vlak. Po pěti minutách chůze po hlavní silnici mě přepadal čím dál silnější pocit, že v té vánici a zhoršené viditelnosti tam fakt nemám co dělat. Navíc se mi zdálo, že už bych tam měla pomalu být, ale kde nic, tu nic. Přešla jsem cestu a zvedla palec. Zastavilo mi hned druhé auto a já se zeptala, zda jdu dobře. Řidič přikývl a otevřel dveře. „Nasedej, hodím tě,“ řekl a já jsem se dvakrát nerozmýšlela. Za pár minut jsem už seděla v čekárně kirunského nádraží a trpělivě vyčkávala vlak, který mě měl odvézt do Abiska.
 |
| Welcome to Sweden! |
Cesta vlakem probíhala pohodově. Vzhledem k tomu, že už jsem byla zvyklá na norské ceny, byla pro mě myšlenka hodinové cesty za 57 SEK nepopsatelně příjemná. Z okna vlaku jsem si ještě vyfotila několik záběrů místních Devadesáti odstínů šedi a malebných vesniček s červenými domečky, a už jsem byla na místě.
 |
| Švédské "90 Shades of Grey" z okna vlaku |
 |
| Vesnička po cestě na Abisko |
Vystoupila jsem na Abisko tourist station a vyrazila do hlavního hotelu v Abisku, kde jsem se později měla potkat se svým dalším couchsurferem Niklasem, který tam pracuje jako šéfkuchař. Objednala jsem si švédský dortík a kávu a dopřála si krátkou fiku, než jsem znova nahodila batoh a vyrazila na výzvědy.
Jako první jsem objevila místo, které kdysi bývalo sámskou vesnicí, než se místní Sámové odstěhovali neznámo kam a z vesnice se stala turistická atrakce. Navzdory množství turistů v hotelu jsem ale zasněženou cestičku mezi stromy, která k vesnici vedla, prošlapávala sama. Na prvního člověka jsem narazila až později v jednom ze sámských příbytků, když jsem zničehonic ucítila v tom mrazivém prostředí vůni ohně. Nakoukla jsem do obydlí, ze kterého vůně ohně vycházela, a uviděla mladou ženu rozdělávající oheň. Celý příbytek byl cítit neskutečně lákavým způsobem. Nebyl to jen oheň, který upoutal mé smysly, ale také kůže, které visely na stěně. Všechno dohromady útočilo na můj čich. Tohle bývala vůně něčího domova, napadlo mě. Takhle se to dělalo před dlouhou dobou. A i když tenhle konkrétní oheň byl rozdělán jen pro turisty, kteří se tam měli zanedlouho vydat i se svým průvodcem, a neměl žádný hlubší význam, jeho vůně mě příjemným způsobem štípala v nose ještě hodnou chvíli.
Ze sámské vesničky jsem se vydala pod hory. Procházela jsem sama tichou, zasněženou krajinou, a přemýšlela, jak idylické a terapeutické to vlastně je. Klid, bílý sníh, tiché šumění lesa a nedalekého, napůl zamrzlého potoka. Začínalo se ale smrákat, a tak jsem se raději obrátila zpět k hotelu.
Na recepci se mě opět nikdo na nic neptal, tak jsem rozbalila tábor na jednom z pohodlných křesílek u krbu a vytáhla tablet, abych se připojila zpátky k modernímu světu a domluvila se s Niklasem. Ten si mě zanedlouho vyzvednul a už téměř absolutní tmou jsme šli k němu domů. Niklas se zrovna krátce před mou návštěvou odstěhoval z hotelu do centra Abiska, kde si pronajal maličký přepravní kontejner přeměněný na útulný a moderní byt. Trochu jsme se zahřáli, snědli sladkosti, které jsme nakoupili po cestě v supermarketu (protože Švédi milují své sladkosti :)), povídali si až do pozdního večera a někdy kolem půlnoci jsme vyrazili dolů k jezeru.
Počasí mi nepřálo už od začátku, v Kiruně byly mraky neprostupně zatažené, ale v Abisku se poštěstilo alespoň mému fotoaparátu. Ačkoli se mému oku nepodařilo spatřit čistě zelená světla na obloze a auroru vidělo pouze jako stín lehce odlišného odstínu, než jaký měl zbytek oblohy, můj Nikon dokázal polární záři zachytit o něco lépe. Povedlo se to i díky Niklasovi, který mi hodně pomohl se správným nastavením. Sám už auror nafotil za svůj život nespočet.
Další ráno mě čekala cesta do norského Narviku, kde jsem měla jen krátký čas na přestup na autobus do Tromsø. Severské země jsem si přejížděla a přelétávala jen tak, bez hranic, bez zábran. Možná i díky tomu jsem neměla ve Švédsku pocit, že už jsem ve Švédsku, a posléze v Norsku, že už jsem zase zpátky v Norsku, ale ono to nebylo důležité. Byla jsem na severu. Na TOM severu. Daleko, vysoko, ve tmě. Tam, kde obloha svítí zeleně a lidé jsou drsní, ale zároveň hrozně příjemní a obětaví.
Ve vlaku jsem zjistila, že se mi podařilo rozbít tablet, ve kterém jsem měla staženou jízdenku, a v mobilu jsem pro změnu neměla internet, abych si ji znova stáhla z mailu. Průvodčí byl ale milý a nic po mně nechtěl.
Po příjezdu do Narviku jsem se prošla po městě a z vlakové stanice došla k AMFI shopping centru, odkud mi měl jet autobus do Tromsø. Ten odtamtud také jel, jaké bylo ale mé překvapení, když hned druhou zastávkou po AMFI byla zase vlaková stanice. Ale co, nemusela jsem sice jít až k AMFI, ale aspoň jsem si připomněla město, ve kterém jsem byla už před více než čtyřmi lety. Tentokrát jsem ho ale mohla spatřit zalité tmou a sněhem.
 |
| Narvik |
To, že jsem zpátky v Norsku, mi došlo hned při placení autobusu. Ve Švédsku jsem za všehovšudy 3 hodiny ve vlacích zaplatila 112 SEK (a koupit si cestu Kiruna – Narvik vcelku, zaplatila bych ještě méně). V Norsku mě čtyř a půl hodinová cesta do Tromsø stála hrozivých 375 NOK. Zatímco ale má peněženka krvácela, mé srdce plesalo při pohledu z okna. I přes všudypřítomnou tmu bylo úžasné pozorovat hory tyčící se nad vodní hladinou, kterou lehce osvětlovala řídce roztroušená malá městečka.
V Tromsø jsem se spojila se svým třetím a posledním couchsurferem, mladým italským studentem Gigim, který v Tromsø letos dopisuje svou absolventskou práci. Ještě jsem se ani nezorientovala, ve kterých obchodech si můžu koupit levnější MHD lístek (pokud se někdo chystáte do Tromsø, lístky můžete koupit např. v obchodě WI-TO na hlavní ulici), a už mě Gigi informoval, že jdeme na večeři k jeho spolužákům. Večer jsme strávili příjemným pokecem u dobrého jídla. Byla jsem ráda za šanci poznat taky jiné koleje v Norsku, než jen ty bergenské. Sice jim všichni přezdívali ghetto, ale mně se tam líbilo. Zřejmě jsem zocelená z českých kolejí (ačkoli proti Hvězdě byly koleje v Tromsø úplný ráj).
Další den nastal čas na procházku pro Tromsø. Centrum není moc velké, ale situaci lehce komplikoval fakt, že chůze po ledu byla takřka nemožná – jediným východiskem bylo (jít) se klouzat. Do centra jsem se tedy doklouzala asi za půl hodinu a klouzat jsem se nepřestala až do večera. V Tromsø teploty nepadají tak nízko jako například v Kiruně nebo v Abisku, celou dobu bylo lehce nad nulou, asi zhruba okolo jednoho stupně. Všudypřítomný led mi to ale vynahrazoval, navíc ne všude byl posypaný. To se mi rozhodně postaralo o zábavu.
 |
| Pohled z okna Gigiho pokoje |
Když jsem si prošla vše, co mohla hlavní ulice a přilehlé uličky nabídnout, přešla jsem most a došla až k Arktické katedrále. Chtěla jsem si také vyjet lanovkou na horu nad Arktickou katedrálou, ale to se mi bohužel nepodařilo, jelikož jsem byla informována, že je zrovna v opravě. Čas ale stejně ubíhal hrozně rychle, a v Tromsø se už zase pomalu stmívalo. Světla jsem si tam užívala asi čtyří hodiny denně, slunce nebylo v té době vidět vůbec, ale i ve tmě jsem musela uznat, že je to moc pěkné město. Všechna ta světla, holt Paříž severu (a ještě k tomu hezčí než ta „pravá“ Paříž :)).
Večer jsem se na koleji pokusila upéct brownies, což se mi úplně nepodařilo, ale rozhodně to dopadlo lépe než všechny ostatní pokusy o brownies, které pak v průběhu prosince následovaly. Zase jsme poseděli a pokecali na koleji a já jsem se přesvědčila o tom, jak je svět malý. Gigiho spoluchodbující z Nepálu mě pozvali na jídlo a já jsem se zmínila, že „moji nepálští kluci“ z Bergenu tohle jídlo taky občas dělají. „Jiwan? Znáš Jiwana?“ zeptal se mě nepálský týpek z Tromsø. Překvapeně jsem zamrkala. „My jsme spolu přiletěli do Norska,“ smál se. Tak to je gól, říkala jsem si. Přijedu do Tromsø a potkám se tam s kamarádem svého spoluchodbujícího.
Inu, svět je malý. A o náhody tu není nouze :P
Další ráno jsem se rozloučila s Gigim, ještě trochu se poflákala po koleji, jelikož klouzat do města se mi už dvakrát nechtělo, a s předstihem jsem se vydala autobusem č. 40 na letiště, abych nemusela platit za Flybussen. Doufala jsem, že budu brzo doma, protože jediné učení jsem měla v rozbitém tabletu a další ráno mě čekala písemná i ústní zkouška z norštiny, ale zřejmě jsem si zase někde pohnojila karmu, protože můj let měl asi dvě hodiny zpoždění. Tak jsem se ještě poflákala po letišti a rozhodla se, že to prostě pojmu jako relaxační den (týden?), a jednoduše tam další den něco napíšu i bez učení. Nakonec z toho padlo pěkné Céčko, což na šestibodové škále není vůbec špatné.
Zpáteční let s Wideroe už byl přímý rovnou do Bergenu. Letěli jsme tak malým letadélkem, že byl cítit sebemenší náraz větru a chvílemi se zdálo, že se ve vzduchu rozsypeme, ale zanedlouho už jsem byla doma v Bergenu, který mě příjemně překvapil asi milimetrem sněhu.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
To nejtěžší mě ale teprve čekalo, a poslední zkouška to nebyla. Můj semestr v Norsku byl tak úžasný, že jsem si ani nedokázala představit, co bude, až odjedu. Celou dobu jsem počítala s tím, že to je pouze dočasné, ale to člověku nezabrání v tom, aby mu to všechno přirostlo k srdci.
Když člověk cestuje a stěhuje se z místa na místo, zvykne si na všechny ty nepříjemné věci, které to provází. Balení. Stěhování. Ze všeho nejvíc ale to hrozné loučení. Je to něco, s čím už počítám. Vím, že to přijde a pokaždé se s tím vyrovnávám o něco málo lépe. To ale neznamená, že už snad tuhle část nenávidím o něco méně, spíš jsem se naučila s tím žít. Vím už, že mnoho z těch skvělých lidí už možná nikdy neuvidím. Že už v nejspíš nikdy nebudu studovat na úžasné bergenské univerzitě (ne že bych nemohla, spíš jsem si tam nevybrala žádný magisterský obor). Že už asi nikdy nebudu bydlet na Alreku a nezaklepu na své kamarády pokaždé, když se budu nudit nebo budu chtít lidskou společnost, a nepřesvědčím je, že prostě musíme jít hrát Wizzarda. Teď hned.
Spoustu věcí už možná nikdy neudělám. Ale stejně to všechno stálo za to. Zažila jsem, jak skvěle může studium fungovat, když se k vám všichni vyučující bez výjimky chovají s respektem a na zkouškách se vás nesnaží potopit. Těšila jsem se na chvíle v knihovně. Úterní přednášku v 8:15 ráno jsem nezmeškala ani jednou, ačkoli mám do skřivana hodně daleko, protože byla prostě úžasná. Na jednu ze svých zkoušek jsem se dokonce i těšila. A kromě všech těch studijních "úžasností", které mi nabídla místní univerzita, jsem si tam užila i spoustu volnočasových aktivit a hlavně jsem poznala mnoho báječných lidí. Bylo báječné studovat s lidmi z celého světa a být neustále v pohotovosti hned v několika jazycích.
Stál Erasmus v Norsku za to? Stoprocentně. Pojedu na Erasmus i v průběhu magistra? Zcela jistě. Tohle je zkušenost, kterou každému může jedině doporučit. Přesto tady ale je jedna věc, kterou vám obvykle moc lidí mezi vším tím "Study hard" a "Party hard" neprozradí, a to jak obtížný je pak návrat zpátky. Mně to zatím všechno připadá lehce surreálné. Připadám si, že tu jsem, ale zároveň vlastně ne. Dělám všechno, co bych dělat měla, dodělávám si zkoušky, píšu práci, ale vlastně už jen počítám měsíce, týdny, dny a hodiny, než se na nějakou zahraniční (severskou) univerzitu odeberu nadobro. Potkávám se s lidmi, se kterými jsem se potkávala předtím, ale neuplyne týden, kdy bych si aspoň jednou v duchu neřekla "Proboha, co to ten člověk vykládá? Co je s ním špatně?". Chybí mi norská potřeba být ve společnosti "decent".
Za dva týdny se ale chystám na víkend do Belgie a hned poté na tři týdny cestování po Asii. Předpokládám, že tři týdny s krosnou mě vrátí zpátky do mé kůže. Nebo jsem ve své kůži zrovna teď? Kdo ví.
←
Norsko: Bergen a Oslo Tour de Asia 2016 - I. část (Dubai, Abu Dhabi) →
