Den 1: Colombo → Trincomalee
Na Srí Lanku jsem dorazila velmi brzy ráno, ale spolu se mnou zrovna přiletěla i zhruba polovina Francie a mnoho dalších, takže jenom řada na imigračním zabrala zhruba půl hodiny. Díky tomu jsem měla hodně času na to, abych díky vylepeným plakátům zjistila, že na Srí Lance trestají držení drog smrtí. Jupí jou, moc ráda cestuji po zemích, které mají zavedený trest smrti *ironík*. A vůbec, to buddhisti, kteří tady tvoří většinu společnosti, můžou?
Při stání dlouhatánské řady se ještě mile nabídnu jakémusi mladíkovi, který lehce fluktuuje mezi řadami s cílem dostat se co nejvíce dopředu, že mu ráda systém stání v řadě vysvětlím, on ale nemá zájem a raději poslušně zaujme místo za Srílančankou, se kterou jsem se stihla seznámit už v Kuwaitu.
Konečně se vymotám z imigračního, projdu letištěm, na kterém mimochodem prodávají třeba i pračky, protože to je přesně to, co si chcete koupit, když se odněkud vracíte (případně ji můžete vzít své host family jako malý dárek), a v hlavní hale se potkávám se Sab. Díky bohu za modré barvy na vlasy. Zpoždění mého letu a následné průtahy na letišti jsou ale něco, s čím jsme nepočítaly, takže se zdá, že stihnout vlak z Colombo Fort bude celkem velká výzva.
Bereme si autobus do centra za 110 rupií, ale už po cestě je nám jasné, že s rikšou z autobusáku na vlakovou stanici Colombo Fort se nemusíme obtěžovat, protože vlak už nestíháme. Plány tedy měníme za pochodu. Na autobusáku se ptáme v okénku, jestli náhodou nepojede nějaký bus do Trincomalee, chlapík něco zvolá, zamává rukama, vyběhne a utíká nám autobus zastavit, protože má podle všeho zrovna naplánovaný odjezd. Zase jednou se na nás pořádně usmálo štěstí. Sab se pro změnu usměje na řidiče a poprosí ho, aby ještě minutu počkal, než nám zaběhne na dlouhou cestu koupit vodu. Pak už si to frndíme směrem na severovýchod. Cesta stojí něco pod tři sta rupií. Venku se střídá město, zeleň, řeky, vesnice a víc a víc zeleně. Chvíli spíme, ale cesta utíká příjemně, ani se nenadějeme a šest hodin cesty je za námi. Jsme v Trincomalee.
 |
| Srílanské autobusy jsou jednoduše parádní! |
 |
| Takovou krásu vidíme z autobusu |
Bereme si rikšu na místo, které jsme si vyčíhly na Wikitravel, konkrétně do Homestay John Anthony. Pokoj je malý, nevětraný a postel je spíš pro jednoho než pro dva, ale jsme tam na jednu noc a John Anthony si říká jen o 800 rupií. Navíc je to komunikativní chlapík a dá nám spoustu místních tipů.
Vydáváme se na chvíli na pláž, protože voda je přesně to, co po dlouhé cestě potřebujeme. Na pláži není skoro nikdo s výjimkou několika místních, ale jen se chvíli koupeme a místních přibývá. Jedním z nově příchozích, který se na nás ale nepřišel jen tak podívat, je místní policista, který nám sdělí, že tady se koupat bohužel nemůžete, a odkáže nás na prostor před budkou s plavčíkem. Protože se mi ale nechce plavat s místními dětmi v malém ohraničeném prostoru, domluvíme se spolu, že můžu plavat až na přilehlý ostrůvek. Nejdřív mu ale musím slíbit, že jsem dobrý plavec. V plavání se střídáme, jednou plave Sab, zatímco já hlídám, podruhé naopak. Zároveň máme výhled na Fort Frederick.
Odpoledne se jdeme podívat po městě a sehnat něco k jídlu. Objevujeme supermarket a kupujeme vodu, kořeněné místní chipsy a sušenky. Sab ve stáncích mrká po dalších posrávačkách, zatímco mě oči zajíždějí spíše k nabídkám místních "restaurací". Nakonec uznáváme, že nám chipsy a sušenky úplně nepostačí, a dáváme si maso v omáčce a placky. Ani se nenadějeme a je tma a my jdeme spát, protože jsme toho až tak moc nenaspaly.
Den 2: Trincomalee → Dambulla
Druhý den vyrážíme do laguny, na kterou nás navedl John Anthony. Také nám půjčuje jedno kolo a ukazuje nám, kde si můžeme půjčit druhé. Vyrážíme tedy po Trincu na kolech. Laguna je příjemná, nikde ani živáčka, jen loďky, palmy, písek, trocha odpadků a moře. Koupeme se, válíme se, fotíme, pozorujeme okolí, prostě paráda.
 |
| Zpočátku na pláži nebyla kromě nás ani noha |
 |
| Pak si před dům sedli tihle dva týpci |
 |
| Na pláži to ale byla neskutečná pohoda |
 |
| Kéž bych tam ale byla takhle zahalená celou dobu! |
Pozvolna ale začínám mít pocit, že ačkoli se mažu, tak se poněkud pálím. Také nám oběma dochází voda, protože na Srí Lance pijeme o sto šest, takže urychleně nasedáme na kola a upalujeme k nejbližšímu obchodu. Pak vracíme kola, trochu se ještě projdeme po městě a někdy kolem čtvrté si bereme bus do Dambully. Jde o ten samý, kterým jsme přijely z Colomba, Dambulla je jednou z jeho zastávek.
Do Dambully přijíždíme celkem pozdě, venku je už tma. Chvíli se crcáme s rikšákem, který nás pochopitelně odváží k nějakému svému bratranci či kamarádovi, ale jeho ubytování je opravdu z ruky, takže si stavíme hlavu a chceme jinam. Nakonec se dohodneme v hotelu Aladin na hrozných 2500 rupiích pro obě za pokoj bez klimatizace. Tu si ostatně nebereme nikdy a využíváme i non-A/C busy, protože nesnáším následné rozdíly teplot a aklimatizaci to rozhodně nepomáhá. Pokoj je moc pěkný, postel velká a koupelna čistá, navíc mají sympatického psa Jimmyho, takže nám nezbývá nic než smíření s faktem, že jsme z neturistického severu přijely zpět do turistické oblasti.
V Dambulle už také naplno vychází najevo naše barva - z bílých tváří se staly tváře rudé. V supermarketu si ještě kupujeme krém na spáleniny s aloe vera a na hotelu pak vycházejí z našeho pokoje kvílivé zvuky, to když se pokoušíme sundat si oblečení a nakrémovat se. Noc je krušná, každý pohyb neskutečným způsobem bolí a já se potácím někde mezi horečkou a zimnicí. Musím říct, že takhle jsem se v životě nespálila, ale co už. Třeba to zhnědne.
Den 3: Sigiriya a šťastní a svobodní sloni v národním parku
Další ráno vyrážíme velmi brzy ve sportovním módu na "túru" - poleze se na horu Sigiriya. Bereme si k ní místní autobus za 40 rupií a poprvé také v autobuse narážíme na západní turisty, doposud jsme byly vždy jediné. Ukazuje se také, že hned za námi sedí Češi.
 |
| Po cestě na Sigiriyu potkáváme kromě Čechů také mrtvého škorpióna... |
 |
| ... a rozjívenou opici |
Za Sigiriyu platíme 4200 rupií, což trošku zabolí, ale náš rozpočet s tím počítá. Vydáváme se tedy vzhůru. Schodů je mnoho, ale výhledy jsou lepší a lepší. Někde v polovině potkáváme mrňavé štěně, které si sem vylezlo na výlet. Říkáme si, že když to zvládlo ono štěně, zvládneme to taky, a funíme dál. Točité schody, které vedou k nástěnným malbám žen s perfektními prsy, jsou ale poněkud zákeřné. Nahoru to ještě jde, dolů se ale držím křečovitě zábradlí, slézám stylem krok sun krok a tiše si zpívám
Boba Marleyho. Dál už jsou ale jen normální schody, takže už slzím jen trochu a poslušně šlapu. Jen občas si vezmu nenápadnou oddechovací pauzu a předstírám, že jsem hrozně zabraná do focení.
 |
| Pod Sigiriyou, v místech, kde ještě člověk nemá důvod funět |
 |
| Takhle brzy ráno byla Sigiriya ale ještě v oparu |
 |
| Posledních pár metrů před výkonem... |
 |
| ... a už to začíná! |
Najednou stojíme pod vrcholem. Všude je plno lidí, ale Sigiriya je prostě boží. Odhodlaně vyrážíme dál. Sab poznamenává, že s posledními schody bude mít problém i ona, a pro cestu dolů navrhuje zpěv
Yellow Submarine. Později na to skutečně dochází a pomáhá to dokonce víc než "every little thing is gonna be alright". Občas se nám také dostane povzbuzení ve formě "you're almost there" od úplně cizích lidí, což potěší :)).
 |
| Jsme pod vrcholem! |
Nahoře je to naprostá pecka. Výhledy jsou perfektní a celá "Lví hora" je prostě majestátní. Skoro se nám dolů vůbec nechce, a to nejen kvůli těm schodům, která nás čekají.
 |
| Na vrcholku |
 |
| Hodně lidí fotilo, někteří meditovali, spousta oddechovala, ale všem se to určitě hlavně moc líbilo! |
 |
| ... protože komu se tohle může nelíbit? |
Pomalu se ale vydáváme zpět na pevnou zem, protože nás čekají ještě sloni. Slézáme tedy dolů a užíváme si poslední pohledy na Sigiriyu. Odoláváme nabídkám na předražené suvenýry či možnost podržet si hada (ne, díky!), ve vesnici pod horou se dá vše koupit mnohem levněji (akorát hada si tam tedy nepodržíte). Po cestě na bus také ještě fotíme místního plaza.
 |
| Sigiriya konečně v plné kráse bez oparu |
 |
| Dole potkáváme plaza |
 |
| Plaz nám poslušně pózuje, ale pak ho to přestane bavit, tak se spakuje |
Bus ale nejede a nejede a my začínáme být netrpělivé. Nakonec kývneme na nabídku místního rikšáka, že nás vezme k parku, ve kterém jsou zrovna teď sloni. Beztak bychom musely v autobuse přestupovat (a kdo ví, jak dlouho by to trvalo), navíc bychom samy neměly ani tušení, ve kterém parku sloni zrovna pobíhají, takže na jeho nabídku přistupujeme.
Džíp nabízí sice mnohem víc místa, ale máme ho nakonec samy pro sebe. Zpočátku jedeme hodně dlouho, aniž by se cokoli dělo, ale nakonec vidíme obrovské množství slonů. Jen v jedné chvíli jsme příliš blízko od slonice s mládětem, takže poprosíme řidiče, aby trochu poodjel, ale fotek máme obrovské množství a vůbec si pohled na slony užíváme!
 |
| Sloní rodinka |
 |
| Slon samotář, který se s nikým nebude dělit o svou trávu! |
 |
| A prťavej sloník, který si ještě nevydobyl své privilegium volného pohybu po parku |
 |
| Mnoho slonů působilo s otevřenou tlamkou pěkně vysmátě :) |
Po mnoha a mnoha slonech je naše tour po parku u konce a my se spokojeně vracíme po cestě zpět na bus. Stojíme v džípu a máváme na všechny strany, načež se nám dostává na oplátku troubení od rikšáků a motocyklistů a mávání od pěších.
Bus do Dambully je sice courák, ale celkem nám to ubíhá. Večer si ještě zajdeme do restaurace, trochu si stereo zaúpíme při svlékání oblečení, jelikož spálení nehnědne ani trochu, a jdeme spát.
Den 4: Kandy
Čtvrtý den ráno vyrážíme do Kandy, které by mělo být srílanským městem kultury. Autobus jako obvykle jede většinu času v protisměru a troubí na všechny, kteří se mu najednou objeví v cestě, ale někdy okolo brzkého odpoledne konečně dorazíme do Kandy. Od dvou lidí už máme tip na to, že nejlevnější ubytování je v YMCA. Bereme si tedy rikšu a jdeme se na recepci přesvědčit, zda to tak opravdu je. Pokoj není zdaleka tak levný jako na severu, dokonce ani nemá moskytiéry (!), nicméně dostáváme alespoň prodlužovačku, protože na jedinou (!) zásuvku, kterou pokoj nabízí, je napojen ne úplně efektivní protikomáří odpuzovač. Radši se převlékáme a jdeme do města.
Jako první míříme k jezeru a po cestě potkáváme Baťu. Baťa je totiž, jak jsem se na svých cestách už mohla přesvědčit, všudypřítomný, ať jedete kamkoli. Před chrámem narážíme na problém, jelikož jsem se poprvé za celou dobu rozhodla vylézt ven jako kulturní člověk a oblékla si (po dlouhé době zase jednou čisté!) šaty ke kolenům. Do chrámu ale s odhalenými koleny nemůžu, přesvědčovat slečnu, že se šaty dají celkem jednoduše natáhnout, aby mi kolena zakryly, se mi úplně nechce, a jít zpátky do YMCA už tím tuplem ne. Sedám si tedy před historický Queen's Hotel a čekám na Sab. Ta se sice podívá o něco dál než já, ale nakonec také jen zvenku - nechce se jí platit dalších tisíc rupií za vstupné.
 |
| Kandy - město na jezeře |
 |
| Kandy se pyšní spoustou pěkných budov |
Chvíli bloumáme po městě, já kupuji domů nějaké ajurvédské čaje, a pak se vydáváme rikšou nahoru na Bahirawakanda Temple. Za vstupné chtějí jen příjemných 200 rupií a obrovská socha Buddhy je celkem fotogenická. V areálu se procházíme tak dlouho, až se mezitím setmí. Všude mají cizojazyčné cedule, které zahrnují mimo jiné i češtinu, a při hrátkách s buddhistickými psy navážu rozhovor i s jedním mnichem, který Česko několikrát navštívil. Shora je také skvělý výhled na Kandy.
 |
| Buddha, který dohlíží na Kandy |
 |
| ... a má takhle parádní výhled! |
 |
| Také vás tam o příspěvek umí poprosit i v češtině |
 |
| Ale hlavně je to odtamtud fakt krásné při západu slunce |
 |
| Super výhled na Kandy... |
 |
| ... i na méně obydlenou stranu |
 |
| Tak se tu měj, Buddho! |
Když už máme prolezlý každý kouteček, nazouváme si zase boty, které jsme nechaly dole v úschovně, a bereme si rikšu zpátky do města. Po cestě domů se ještě zastavujeme v restauraci, kde si dáváme skvělé kottu roti a kuřecí s rýží.
Den 5: Kandy → Colombo → Galle → Unawatuna
Další ráno stojíme před těžkou volbou. Pojedeme vlakem do Elly, protože je tam krásně, ale za tu cenu, že se odtamtud pak budeme jen složitě dostávat na jih, navíc to bude znamenat mnohem větší shon? Nebo Ellu pro tentokrát vzdáme a necháme si ji zase na jindy?
Nakonec vítězí pohodovější varianta, jedeme do Unawatuny. Bohužel nestihneme přímý bus, který jede do Matary, a tak musíme přes Colombo. Cesta je vůbec poprvé opravdu hrozná. Doposud z oken ve vysoké rychlosti foukal příjemně ochlazující průvan, dnes se ale táhneme po frekventované cestě a dovnitř jde jen větší a větší horko. Je mi z toho špatně, tak si lehám na tašku, která je položená na sedadle mezi mnou a Sab, a snažím se spát. To je podle všeho špatný nápad. V poloze vleže vydržím jen několik málo desítek vteřin, pak se obracím k okýnku a zvracím. A znova. A znova. Provinile koukám, kolik lidí si všimlo, že jsem právě pozvracela celý bok autobusu, ale myslím, že mě neviděl skoro nikdo.
Polomrtvá vystupuji z busu v Colombu, Sab mi pomáhá s krosnou. Sotva lezu, tak naskakujeme na první bus, který jede směrem do Galle. Kdyby mi nebylo tak blbě, možná bych byla schopná přemýšlet a počkaly bychom na bus, který by jel až do Unawatuny. Blbě mi ale je, takže si sedám co nejblíž ke dveřím, abych mohla případně zvracet ven. Autobus se ale plní víc a víc. V jedné chvíli už ale nemůžu, zvracím do sáčku, který mám připravený, a protože vidím, že to nestačí, prodírám se na schody a zvracím z otevřených dveří. Bingo, teď už mě při tom vidí půlka autobusu. Paní vedle mi podává kapesník a chlapík, který kasíruje za lístky, mi přinese další sáček.
Konečně vylézáme z busu v Galle, chlápek od lístků ještě baví řidiče historkou o tom, jak Evropanka zvracela z jedoucího busu. Jo, kdyby tak věděl, že to nebyl ten den můj první!
Na cestu do Unawatuny se domlouváme s rikšákem, který má, jak to vidím zpětně, velké štěstí, že je mi špatně, jinak bych ho zřejmě vyhodila do příkopu a řízení rikšy převzala sama. Do Unawatuny nás sice zaveze, ale tvrdí, že v naší cenové relaci nic neseženeme, načež to obrací a veze nás kamsi na periferii ke svým kamarádům. Dvakrát zvýším hlas, ale pak se mi zase udělá trochu špatně, tak rezignuji a říkám si, že je jedno, kde budeme tu první noc spát, hlavně ať už spíme.
Bydlení je to sice relativně levné a opravdu moc pěkné, ale zato v absolutní díře, ze které je problém sehnat i rikšu. Samozřejmě máme zavolat našemu novému kamarádovi, když budeme potřebovat, ale to bych na ten žaludek radši snědla zdechlou krysu z ulice. Sab sjíždí do nejbližšího obchodu pro vodu a domlouváme se, že další ráno vyrazí hledat jiné bydlení.
Den 6: Unawatuna
Hon za bydlením je úspěšný, Sab nachází pokoj za 1500 rupií přímo naproti pláže s úžasnou terasou v guesthousu Ammas. Majitel Lucky ji okamžitě informuje, že oni jsou buddhisti, takže se nás nebudou snažit oškubat :))
Ammas je pro mě naprosto perfektní, protože můžu ležet na lehátku na terase a koukat na oceán. Sab leží na pláži, ale já se akorát skočím rychle vykoupat a pak zase běžím zpátky na terasu. Nehodlám riskovat, že k prodělanému úpalu přidám ještě úžeh, navíc se ze spálení z Trincomalee konečně začínám loupat, zhruba podruhé v životě jsem totiž evidentně nezhnědla.
 |
| Takovýhle výhled mám z polstrovaného dřevěného lehátka, jedním slovem paráda! |
 |
| Unawatuna už je ale přeci jen oproti severu hodně turistická |
Večer se trochu poflakujeme po městě, dokonce se i cítím na jídlo, takže si v restauraci objednávám roti se sýrem. Žaludek se tváří pofiderně, ale nakonec to zvládá. Jsem spokojená a připravená na další den, se kterým máme velké plány!
Den 7: Unawatuna a Handunugoda White Tea Plantation
Ráno vyrážíme na čajovou plantáž. Nejprve si bereme bus do města Ahangama a poté rikšu až k plantáži. Rikšák je super, poté, co mu řekneme, že chceme na šest kilometrů vzdálenou plantáž, nasazuje neskutečně férovou cenu, že ani necítíme nutnost smlouvat (a na konci také dostane pěkné dýško). Na plantáži nikdy nebyl, tak jsme rády, že se tam s námi podívá. Říká, že na Srí Lance pijí jenom zbytky, protože to nejlepší jde na export...
 |
| Po cestě jsme našly i odlehlá místečka, kde nikdo nebyl... |
 |
| ... a také jsme potkaly vlak! |
Handunugoda nás baví, majitel nám a postarší francouzské dvojici dává tour po plantáži a poté i po továrně. Končíme ochutnávkou čajů, které jsou opravdu úžasné. Ceny za krabičku jsou tedy poměrně hodně vysoké, průměrně 850 až 1000 rupií, ale například za bílý čaj, který se sbírá tak, aby se ho nedotkla lidská ruka, chtějí ještě mnohonásobně víc. Je to ale úžasná příležitost, jak sehnat něco dobrého domů, takže obě vybíráme, ochutnáváme a nakupujeme o sto šest. Dvě krabičky musím koupit i pro sebe, protože tak chutný čaj už asi zase dlouho neuvidím.
 |
| Plantáž se specializuje na bílý čaj, dělá ale i spoustu jiných skvělých čajů |
 |
| Tady se čaj suší |
 |
| Pracovnice továrny |
 |
| Velké množství čajů, které bylo třeba ochutnat, byl obtížný úkol, ale zhostily jsme se ho pořádně! |
Vracíme se zpátky i s naším rikšákem, který je nadšený, že viděl něco nového a teď ví, kam může vozit turisty, a chytáme si bus zpátky domů. Po cestě se ještě zastavujeme v pofiderně vyhlížejícím okénku, abychom nakoupily nějaký ten arrack - kokosový *něcojakorum*, který nechutná úplně prémiově, ale vyzkoušet ho musíme. Sab si pak jde lehnout na pláž a já relaxuju na terase. Při tom také odchytím starší Francouzku, která v Ammasu tráví s manželem několik měsíců ročně, a ta mi dá tip na pláž, kam odpoledne připlavávají obrovské želvy.
Sbírám Sab z pláže a běžíme najít nějakou rikšu, abychom želvy stihly. Sab nemá brýle se šnorchlem, ale vystřídáme se. Celkem dlouho plavu pod vodou, ale vidím hlavně rybky, pak se přede mnou ale konečně objeví úplně monstrózní želva. Plavu za ní v uctivé vzdálenosti, abych ji náhodou neobtěžovala, ale za chvíli přijde vlna a s ní výrazné snížení podvodní viditelnosti. Želva mi mizí z dohledu. Plavu ale dál a narážím na další a další želvy. Skoro se mi nechce na břeh.
 |
| Nejdřív fotím jenom rybičky... |
 |
| ... ale pak konečně narazím na tuhle obří želvu! |
 |
| Želva mi po chvíli uplave |
 |
| Za chvíli ale zase narazím na další |
Sab je na řadě se svým lovem na želvy a já mám hlídat věci, ale rozhodnu se, že je budu hlídat z vody. Blbnu, fotím a seznamuji se se skupinkou místních teenagerů, kteří mluví skvělou angličtinou. Slečna mě poprosí, jestli bych je nevyfotila pod vodou, takže fotím jak o život, až vybiju foťák :) Taky mi půjčují jeden svůj šnorchl, abych mohla ještě jednou vyrazit za želvou. Želvy jsou boží!
 |
| Fotím pláž a vše okolo svým podvodním foťákem |
 |
| Pak se mi podaří zabrat ještě jednu želvu :) |
Nakonec se ale loučíme, vyměňujeme si maily, abych jim mohla fotky poslat, a se Sab se odebíráme domů. Procházíme kolem předražené turistické restaurace, kde ale dělají chutně vypadající pizzu s mořskými plody, až nakonec neodoláme a dáme si jednu napůl jako předkrm. Stojí sice třikrát víc než naše hlavní jídlo později ve městě, ale co už. Když ji miluješ, není co řešit. Navíc se nám to na Srí Lance krátí, takže je třeba utrácet poslední peníze.
Večer se tedy ještě dorazíme na večeři s postarším Angličanem, který do Unawatuny jezdí dvakrát do roka, a probereme vše od sloních sirotčinců, kde jsou dolary od turistů zřejmě důležitější než štěstí slonů, až po konflikt mezi majoritními Sinhálci a menšinovými Tamily, který byl sice ukončen v roce 2009, ale napětí mezi oběma skupinami je stále patrné.
Po večeři ještě jdeme na drink, protože válet se v polštářích a popíjet koktejly je přesně to, co se na Valentýna má dělat, a my chceme dokázat, že skutečně milujeme své drahé polovičky - tou je pro mě v této chvíli skvělá Piňa Colada a pro Sab nějaký drink, který nikdy předtím neměla. A tak to má být. Život je fajn.
Den 8: Unawatuna → Colombo
Ráno se musíme sbalit, což se nám vůbec nelíbí, ale ještě máme v plánu prohlídku Galle, než se odpoledne vydáme do Colomba. Nakonec se ale plány drasticky mění, když začne šílený liják, který se netváří, že by chtěl přestat. Galle se tedy řadí po bok Elly a zůstává na příště. My si ještě nakoupíme posledních pár věcí v Unawatuně, vyzvedneme si krosny a jdeme na bus do Colomba. Celou dobu prší, tak aspoň fotím z okna, jak déšť bičuje palmy a užívám si poslední hodiny na Srí Lance.
 |
| Poslední cesta úžasně barevným autobusem! |
V Colombu se ještě musíme zastavit na jedno Kottu Roti, než se vydáme na autobus na letiště. Rikšák bohužel neví, odkud ten autobus jede, a my už si to moc nepamatujeme. Nejdřív nás vysadí u zastávky pro klimatizované busy, o což nemáme zájem, protože jsme utratily většinu peněz a zbytek si necháváme na letiště, a když několikrát zopakuji, že chceme normální bus, odveze nás na zastávku MHD. Jeden z busů skutečně na letiště jede. Sice to není ten, kterým jsme před několika dny přijely, ale to je celkem jedno.
Autobus jede morbidně dlouho, ale my si ho celkem užíváme, přeci jen se vracíme do míst, kde jízda autobusem nepředstavuje vůbec žádnou zábavu. Kluci v autobuse jsou vynalézaví, nejdříve zkasírují místní, zatímco nás a jednoho korejského backpackera si nechají úplně na konec. Když už v buse není jediný místní, požádají nás každého o absurdní částku. Korejský backpacker chvíli smlouvá, ale pak to vzdává a dává jim dvě stovky, já jim dvě stovky za obyčejnou MHD dávat nehodlám, takže to vyřešíme stovkou, když jim řeknu, že policii by se jistě jejich způsob kasírování turistů nelíbil. Tohle obvykle zabere. Kluci kapitulují, berou stovku a jedou dál.
My se před letištěm loučíme s korejským backpackerem a hledáme si vozík na krosny. Pak usoudíme, že je dobrý nápad se na vozíku povozit, takže se pohodlně usazuji a Sab tlačí. Evropští turisti na nás zírají téměř pohoršeně, kalhoty na mojí hlavě tomu asi moc nepomáhají, ale místní se smějí.
V obchodě na letišti ještě kupujeme nějaké poslední čaje a pak už se ukládáme ke spánku. Sab to letí až někdy v devět ráno, mně už ve čtyři. Tak končí náš poslední společný den, Sab totiž nakonec nedostala v práci víc volna, takže poslední třetinu cesty musela nechat propadnout a koupit si letenku z Colomba zpět do Londýna. Mě ještě čeká cesta zpět do Emirátů s přestupem v Kuwaitu, Al Ain, kde budu couchsurfovat, a víkend v báječném Istanbulu. Ale o tom zase příště :)
←
Tour de Asia 2016 - I. část (Dubai, Abu Dhabi) Tour de Asia 2016 - III. část (Al Ain, Istanbul) →
