Britské putování - Skotsko

Rok 2013 jsem strávila poněkud nečekaně. Došla jsem k názoru, že škola, kterou jsem už rok a půl studovala, ze mě vysává život, a někdy okolo ledna, po půl roce rozhodování, konečně padlo finální rozhodnutí s ní skončit. K nejdůležitější zkoušce zimního semestru, na kterou jsem měla poslední pokus, jsem už šla přesvědčená o tom, že je jedno, jak to dopadne, konec to bude tak jako tak. Obor jsem se rozhodla změnit úplně diametrálně a proto mě, člověka maturujícího z biologie a chemie, poprvé v životě čekaly SCIO testy a zkoušky z historie, společenských věd a jazyků. SCIO testy jsem si odbyla někdy na jaře a místo obvyklého léta v Londýně jsem tam vyrazila už na začátku dubna. Získala jsem tak v "mém městě" hodně drahocenného času navíc. V červnu jsem se vrátila domů jen na skok na druhá kola přijímaček, ale brzy jsem odlétala zpět do Londýna, kde na mě čekala moje práce a přátelé.

V létě jsem vyrazila na stopovací trip po západní Evropě společně s kamarádkou Sab, ale ještě mi to úplně nestačilo. Na konec srpna, pár dnů před odjezdem z Londýna, jsem si tedy naplánovala ještě kratičký výlet do Skotska. Rozhodla jsem se, že pojedu sama, nechtělo se mi nikoho přesvědčovat (nemusela jsem poslouchat klasické výmluvy typu "nemám čas", "nemám peníze", "nemůžu tady nechat přítelkyni/přítele"...) a taky jsem si chtěla ještě před odjezdem domů vyčistit hlavu.

NationalExpressem jsem se vydala z Londýnské Victorie přes noc až na sever, do městečka Inverness. Jakkoli jsem od této společnosti, kterou v Británii velmi často využívám, čekala obvyklý pohodlný autobus, tentokrát jsem se přepočítala. Buď na cesty do Skotska posílají nejstarší stroje, nebo jsem měla prostě smůlu, ale na druhou stranu byl starý kodrcající se autobus poloprázdný, takže jsem si zabrala dvojsedadlo pro sebe a slušně se natáhla.

Ráno mě už probudila skotská krajina. Do Inverness to nebylo daleko a hned po příjezdu jsem se vydala do centra. Sotva jsem se rozhlédla, už si mě zastavily dvě turistky a ptaly se mě na cestu. Když jsem je poslala správným směrem, došlo mi, že tohle městečko má opravdu malé centrum. Rychle jsem si ho prošla a začala zjišťovat, jak je to s procházkou k Loch Ness. Google mapy mi předem poradily, jakou vzdálenost mám čekat, takže jsem počítala s pěknou procházkou s tím, že během pozdního odpoledne budu zpátky v Inverness. Paní v infocentru na mě koukala jako na blázna, když jsem se jí zeptala, kterým směrem se mám vydat. Člověk by řekl, že ve Skotsku budou na pořádnou chůzi zvyklí. Nakonec jsem byla odeslána k autobusu s tím, že pěšky to nejde. Rozhodla jsem se uposlechnout a cestu tam si užít pohodlně a rychle, ale stále jsem doufala, že se projdu alespoň po cestě zpět.

Krajina okolo Loch Ness byla příjemná, ale Nessie (*) se mi bohužel neukázala. Urquhart Castle jsem si prohlédla z dálky, nechtělo se mi platit za vstup, a pak jsem se pomalu vydala podél cesty zpět k Inverness. Počasí mi přálo a okolní klid byl balzámem na nervy, pokud tedy zrovna okolo neprojížděl náklaďák.

Do Inverness jsem dorazila dřív, než jsem čekala, tak jsem si alespoň dopřála malé občerstvení, než jsem se vydala dělat oči na řidiče Megabusu. Lístek do Edinburghu jsem už totiž měla zakoupený, ale nechtělo se mi ještě dvě hodiny čekat. Chlapík to byl příjemný, a tak jsem už o chvíli později seděla v autobuse mířícím do hlavního města Skotska.

V Edinburghu jsem jako první zamířila do hostelu. Byl už večer a já jsem se nechala zlákat teplou sprchou a postelí. Město jsem si nechala na další den a věnovala svůj skotský večer raději společenským kontaktům na hostelu. V pokoji podle všeho bydlely jen dvě slečny, ačkoli jsem si zabookovala mixovaný pokoj pro osm lidí. Když jsem dorazila, byla tam jen jedna z nich, mladá Číňanka se skvělou angličtinou, která vystudovala v Británii ekologii a teď ji čekal návrat zpět do Číny. Vypadala z toho vyloženě "šťastně", ale co naplat, politika jednoho dítěte jí nenadělila sourozence a rodiče očekávali, že se vrátí. Taky se mi po několika měsících domů zrovna dvakrát nechtělo, na druhou stranu jsem ale měla pocit, že z nás dvou jsem na tom pořád lépe. Pro Li to byl poslední večer v Edinburghu, pro mě jediný večer.

Další den jsem vyrazila na obhlídku města, kterou jsem začala vycházkou na hrad. Poté jsem si usmyslela, že dojdu pěšky k Royal Yacht Britannia, která se nachází v přístavní čtvrti Leith. Nebylo to dvakrát blízko, proto jsem si vyjela do nejvyššího patra přilehlého nákupního centra, kde jsem si v místní kavárně dopřála čaj s mlékem u okna s výhledem přímo na jachtu.

Poté jsem se vrátila zpátky do Starého Města. Nepřestávala mě tam překvapovat koncentrace bezdomovců, na jakou jsem z Londýna nebyla úplně zvyklá. Raději jsem vyrazila na oběd, dokud jsem ještě měla nějaké libry. Sotva totiž člověk koupil čaj a sandwich jednomu bezdomovci, hned si všiml druhého sedícího opodál. Skotské jídlo jsem vyhodnotila jako chutné a posilňující a poté se vydala na další obhlídku města. Užívala jsem si vše, co mi Edinburgh nabízel, všudypřítomné dudáky, The Proclaimers a jejich 500 Miles hrající z každého druhého obchodu, ale také počínající déšť a relativní chlad, který jsem nezažila ani na severu v Inverness.

Bylo na čase nakoupit skotské dárky pro příbuzenstvo, nějak je nacpat do miniaturního batůžku, se kterým jsem cestovala, a pomalu se vydat na letiště. Pouze s příručním zavazadlem a v rámci vnitrostátního letu jsem prošla všemi nutnými procedurami nesmírně rychle a zanedlouho mě už EasyJet dopravil zpět do Londýna.

Ve Skotsku jsem nestrávila tolik času, kolik by si zasloužilo, ani jsem nenavštívila všechno, co bych viděla ráda, ale rozhodně to nebyla moje poslední návštěva. A kdo ví, třeba se tam na nějakou dobu usadím. Když už jsem se ujistila, že skotskému akcentu rozumím, nic mi nebrání v tom, abych se tam vydala v rámci magisterského studia. See you soon, Scotland!


(*) Letos v Brazílii jsem byla dvěma Brity informována, že Nessie je mužského pohlaví. Jelikož jsem celý život přesvědčená o tom, že se jedná o monsterslečnu, odmítám brát toto na zřetel a i nadále o ní budu mluvit v ženském rodě.


← Stopem západní Evropou                                                       Na skok do USA a Kanady - I. část →