Na skok do USA a Kanady - I. část

Když se loni v listopadu objevila na serveru cestujlevne.com akce do USA, nerozmýšlela jsem se dlouho. Vlastně jsem se rozhodla tak rychle, že jsem v ty dvě ráno ani nekontaktovala případné spolucestující a prostě jsem si zakoupila letenky sama, jelikož jsem správně vytušila, že výmluvy ostatních mě zdrží a mezitím může tento tarif dost možná zmizet. Adrenalin při nákupu byl značný. Poprvé mimo Evropu a sama, no prostě těšila jsem se jako dítě pod stromečkem. Letenky jsem nakonec ulovila za 1300 NOK na trase Varšava - NYC - Varšava.

Nějakou dobu jsem pak ještě držela celou věc v tajnosti, protože jsem tušila, že doma můj výlet bez doprovodu na jiný kontinent neponesou úplně dobře, ale nakonec jsem kápla božskou. Nevyhnula jsem se sice přesvědčování, abych raději zůstala doma, ale myslím, že každému, kdo mě jen trochu zná, muselo být jasné, že takové přemlouvání bylo předem předurčeno k neúspěchu. Nezastavil mě ani fakt, že jsem si měsíc před odletem natrhla kolenní vazy při lyžování v Itálii a tak mě čekaly krásné vyhlídky na chůzi s ortézou.

Na konci března konečně přišla moje chvíle. Cestu do Varšavy, kam jsem nakonec kvůli velmi brzkému letu vyrazila o den dříve, jsem vyřešila Polskibusem z Katowic. Původně jsem si pohrávala s myšlenkou vyspat se na letišti, ale nakonec jsem ji zavrhla, když už mě další den čekal můj první long haul. Nocleh jsem si tedy zařídila v socialisticky vyhlížejícím hotelu poblíž letiště, abych ráno nemusela vstávat o hodně dřív, ale stejně jsem se moc nevyspala, když mi něco po sedmé už letělo letadlo na Frankfurt.

Den 1.

Na přestup ve Frankfurtu jsem neměla úplně hodně času, takže věřím, že jsem musela lidi na letišti slušně bavit - holka s pevnou ortézou přes celou dolní končetinu v podivném belhavém polopoklusu. Dokonce si mě i zastavil pán, který na mobilním vozítku převážel staré a nemohoucí, a říkal mi, že jsem ho taky měla využít. Pozdě. Nakonec jsem se ke svému letadlu dobelhala dokonce i o něco dřív.

Let s United Airlines mi rychle utekl, stewardky byly příjemné a občerstvení chutné. Roztíratelnost másla jsem ale neřešila :)). Odpoledne jsem už přistávala na letišti v Newarku a ani imigrační kontrola mi netrvala příliš dlouho. Vlakem jsem se dopravila na Penn Station a odtamtud pak na ho(s)tel, který se nacházel na 230. západní a 101. ulici. Tam mě čekalo příjemné překvapení - hostelová část byla zrovna plná, takže mi na mou první rezervaci (první tři noci) dali hotelový dvojlůžák. Rozdíl byl celkem zásadní, místo poschoďové postele s lehkou přikrývkou jsem měla normální postel s kvalitní matrací a teplou dekou a pokoj byl pěkně vybavený a prostorný. Teplou deku jsem rozhodně ocenila, protože v New Yorku byla pořádná zima. Spolubydlící jsem ale skoro neviděla, protože jsem si jenom odložila věci a hned zase vyrazila do víru velkoměsta.

Jako první jsem vyrazila na Times Square, kde ale pořádně profukovalo, takže jsem odtamtud zase rychle utekla. Stihla jsem si ale popovídat s pouličním chlapíkem, nejspíš bezdomovcem, který mi popovídal o teplotních průměrem na Times Square v průběhu roku a o tom, že tahle (loňská) zima stála za to. S tím jsem musela souhlasit, zatímco doma v Evropě jsem už pomalu chodila v saku, do New Yorku jsem vyrazila v zimním kabátě a stejně jsem mrzla, přestože duben už pomalu klepal na dveře. Kamarádka žijící ve Wisconsinu ale měla ještě tou dobou na facebooku fotky svého zasněženého auta, takže jsem si raději nestěžovala.

Den 2.

Další ráno jsem vyrazila na americkou snídani - kávu a dvě takeaway koblihy z Dunkin' Donuts. Posilněná touto nadílkou jsem pak vyrazila prozkoumávat město. Systém metra jsem ocenila jako velmi přehledný a jednoduchý k orientaci. Hned první dopoledne jsem narazila na známý obchoďák Macy's, ale pouze jsem nakoukla, jelikož jsem nákupy neměla v plánu. V nedaleké pobočce Victoria's Secret jsem už ale takové štěstí neměla a odcházela jsem obtěžkaná známou růžovou papírovou taškou, zato lehčí o hodně dolarů. Pak jsem se vydala nahoru po Páté avenue. Nebyla jsem si jistá, co všechno mám fotit a pomalu mě začínalo bolet za krkem z toho, jak jsem pořád zírala nahoru na všechny ty budovy.

Prošla jsem si Grand Central Terminal, kde jsem se na podlaze družila se slečnami z Jižní Koreje, které se stejně jako já snažily ze země co nejlépe zachytit strop. Zpětně doufám, že se jim to podařilo lépe než mně, jelikož jsem se tou dobou nacházela v raném stádiu seznamování s mou novou zrcadlovkou.

Další zastávkou pro mě bylo Rockefellerovo centrum. Už předem jsem měla v plánu vyrazit na Top of the Rock a ne na Empire State Building a myslím, že to bylo správné rozhodnutí. U Rockefellerova centra jsem si taky vyhlídla "svého" newyorského policistu pro tradiční fotografii. Nebyl to nejspíš nejpohlednější strážník ve městě a taky měl asi sto dvacet kilo, ale sympaticky se usmíval a zdál se být milý. U Rockefellerova centra se stále bruslilo na ledě, ačkoli už bylo dávno jaro. Trochu jsem proklínala své koleno, protože mě to taky hrozně lákalo, ale usoudila jsem, že by nebylo úplně dobré zničit si koleno hned druhý den v New Yorku, navíc po měsíci léčby. Zašla jsem si tedy aspoň koupit lístek na Top of the Rock na pozdní odpoledne. Času jsem ale měla dost, tak jsem si ještě sjela do čínské čtvrti a následně ještě na Rooseveltův ostrov. Proč jsem měla tak podezřele hodně času, to jsem zjistila po návratu do Rockefellerova centra, kde mi došlo, že není šest, ale sedm hodin. Můj mobil z nějakého důvodu selhal při automatické změně času, nicméně problém to naštěstí nebyl, a tak jsem mohla vyrazit na Top of the Rock. Výběr času byl nakonec úplně geniální, protože jsem nemusela čekat tak dlouho na soumrak, jako kdybych přišla včas. Takhle jsem vyfotila New York za světla, za soumraku i za tmy.

Nahoře už ale pomalu začínalo mrznout, tak bylo na čase vyrazit domů. Vzala jsem to ještě přes Times Square a na hotelu jsem pak padla jako zabitá. Přeci jen jsem toho stihla hodně.

Den 3.

Třetí den jsem hned ráno vyrazila trajektem na Staten Island, který mě zadarmo převezl kolem Sochy Svobody a zpět. Viditelnost nebyla úplně zázračná, proto mi připadalo zbytečné platit za výlet k Soše, jelikož by se mi stejně nepodařily moc pěkné fotky. Po výletě trajektem mi ale značně vyhládlo a rozhodla jsem se tedy pro pořádný americký oběd. Dopřála jsem si luxusní obrovský cheeseburger s hranolkami a alkoholický koktejl s cukrovou vatou. Proč? A proč ne?

Po dobrém obědě jsem vyrazila na Wall Street, vlka jsem tam ale nepotkala. Pak jsem se vydala k 9/11 Memorial.

Oproti předchozímu dni jsem se třetí den s průzkumem města úplně nepředřela, nedaleko 9/11 Memorialu jsem totiž objevila obchoďák Century21 a zabila tam zbytek odpoledne. Příruční taška, kterou jsem ještě měla v plánu hodně využívat během celého tripu, mi totiž tak trošku vypověděla službu, když se jí rozjel zip, a já jsem nutně potřebovala sehnat jinou před přejezdem do Kanady. Celkově jsem z Century21 nebyla úplně na větvi, asi protože jsem zvyklá z Londýna na skvělé a levné nákupy oblečení a na značce úplně nebazíruju, nicméně to, co jsem hledala, jsem nakonec nalezla. Odcházela jsem s krásnou pevnou, hnědě károvanou příruční taškou, která nabízela obrovský prostor. To, že šlo o značku London Fog, jsem zjistila až doma, tedy odmítám nařčení, že malá hodinová věž ("Big Ben") na logu byla důvodem ke koupi :)).

Den 4.

Další ráno jsem se odhlásila z ho(s)telu a uložila si velký kufr v jejich úschovně, jelikož jsem se tam ještě vracela. Do Kanady a následně DC jsem vyrážela jen s novou příruční taškou. Megabus na Toronto mi ale vyjížděl až kolem půlnoci, takže mi zbýval ještě další den v New Yorku. Zamířila jsem si to do Central Parku, kde jsem obkroužila Jacqueline Kennedy Onassis Reservoir a došla až na začátek Central Parku, do míst, kde se Kevin McCallister setkal s Holubí dámou ve filmu Sám doma 2. Holubí dámu jsem nepotkala, tak jsem se alespoň vydala k hotelu Plaza, ve kterém pracují "ti nejlepší idioti z celého New Yorku" :)).

Odtamtud jsem pokračovala pomalým procházkovým krokem do luxusnějších míst a mlsně jsem si prohlížela například klenotnictví Tiffany & Co. Sice nemám až takovou slabost pro klenoty, zato mám ale obrovskou slabost pro Audrey Hepburn a film Breakfast at Tiffany's. Z Manhattanu jsem pak vyrazila přes Brooklynský most do Brooklynu. Počasí mi konečně zase nabízelo modré nebe, takže se i fotky zase jednou vydařily.

Když jsem se vrátila metrem zpět na dolní Manhattan, žaludek se už hlásil o slovo, takže jsem si vyrazila na další burger. V duchu jsem velebila nabídku restaurací v Londýně, kde se mi snad nikdy nestává, že bych několik dní jedla to samé. Nemyslím si, že by New York nenabízel dostatečné množství jídla z celého světa, ale jako turista jsem úplně nevěděla, kam jít, takže jsem se vždycky nakonec rozhodla nezemřít hlady a dala si burger. Taky jsem vyzkoušela typický newyorský hotdog, který jsem ovšem ohodnotila jako extrémní slabotu oproti párku v křupavém a nahřátém českém rohlíku, a také New York cheesecake, který naopak chutnal úžasně.

Odpoledne jsem se pak vydala na ho(s)tel pro své příruční zavazadlo a večer jsem vyrazila k autobusu. Hrozně pršelo, tak jsem vzala za vděk fastfoodem Wendy's, kde mi vyrazila dech velikost nápoje. Předpokládala jsem, že se mi do deště moc nechce, proto si tam raději nějakou dobu posedím a dám si k jídlu velký nápoj, abych měla co konzumovat. Okolo procházející zaměstnanec se mě pak musel zeptat, zda je všechno v pořádku, když jsem seděla u svého stolu, jídlo mi chladlo a já jsem šokovaně zírala na obrovskou Colu, kterou jsem snad nikdy neměl šanci vypít. Tak jsem si ji aspoň vyfotila, co kdyby mi ji v Evropě nevěřili, a statečně se pustila do konzumace. Koneckonců čekala mě celonoční jízda do Kanady, což bylo něco, co žádalo posilnění!


← Britské putování: Skotsko                                                     Na skok do USA a Kanady - II. část →