Brazílie, Gibraltar a Španělsko - I. část

V březnu letošního roku jsem díky serveru cestujlevne.com objevila extra levné letenky do Brazílie. Zkusmo jsem si na facebook hodila status, ve kterém jsem poptávala spolucestovatele či spolucestovatelku. Vzhledem k obvyklým výmluvám jsem moc nepočítala s tím, že by tento můj výkřik na zdi měl nějaký úspěch, o to víc mě překvapilo, že o dvě hodiny později jsem měla nejen spolucestovatelku Karin, ale i zakoupené letenky na trase Malaga - (Madrid) - Sao Paulo - Rio de Janeiro - (Madrid) - Paříž. Kostky byly vrženy.

Doma jsem se o Brazílii zmínila až těsně před odjezdem do Anglie, někdy v polovině června. Správně jsem odtušila, že sdělit takovou novinku po telefonu by nebylo to pravé ořechové. V Anglii mě letos čekalo pár změn, moje společnost mi po týdnu práce v Londýně nabídla místo v Brightonu, které jsem bez přemýšlení přijala. Nějakou dobu jsem si nebyla jistá, zda jsem se rozhodla správně, protože jsem na Londýn přece jen celkem fixovaná a mám tam všechny přátele, ale v Brightonu jsem se celkem rychle seznámila a také pomohl i fakt, že mi to vlakem do Londýna trvalo necelou hodinu. Možnost koupání se třikrát denně v moři (dopoledne, o obědové pauze a večer po práci) pak byla takovým příjemným bonusem. Na pláž jsem to měla necelých sto metrů, takže jsem pěkné počasí využívala, co to šlo.

Nicméně taky bylo třeba hodně pracovat a pořádně vydělávat. Jak jsem pomalu zjišťovala v průběhu plánování, Brazílie není tak levná, jak jsem od ní původně očekávala. Zejména za všechny vnitrostátní přelety jsme zaplatily pěkný ranec, dohromady nás snad stály i víc než zpáteční letenka z Evropy. Jelikož jsme s Iberií letěli z Malagy (s přestupem v Madridu), naplánovaly jsme si před samotným odletem ještě týden na Gibraltaru a na jihu Španělska.

Na Gibraltar jsme z Lutonu letěly s Monarch Airlines. Na prvních pár dní se k nám přidala ještě Karinina kamarádka Ella, která ovšem nepokračovala v brazilské části tripu, ale v Malaze se pak oddělila a letěla do Portugalska. Na Gibraltaru jsme se rozhodly couchsurfovat a vybraly jsme si excentrického dredáče Nicka. Během dvou dnů jsme toho s Nickem zažily opravdu hodně a poznaly jsme i některé jeho přátele. První den nás vzal na svou oblíbenou pláž, druhý den už měl ale něco na práci, tak jsme vyrazily na obhlídku samy. Prošly jsme přes město a po dlouhé procházce konečně nalezly pláž, kterou jsme hledaly.

V restauraci u pláže jsme se pak seznámily s pohodovým postarším Gibraltarcem Stephenem, který nám nabídl, že nás provede a vezme nás autem i nahoru k opicím. Byly jsme nadšené. Se Stephenem jsme vyrazily na nejjižnější část Gibraltaru k majáku a mešitě. Divoký vítr mi několikrát odfouknul klobouk, takže jsme raději vyrazili autem na gibraltarskou horu.

První opice, které jsme spatřily, jsme okamžitě divoce fotily, to jsme ale ještě netušily, co nás čeká už za chvíli. U velké skupiny, kde už stálo více lidí, jsme zastavili a vylezli z auta. S holkama jsme měly v plánu držet se základní poučky "nesahat na velké opice, nehrát si s malými a vlastně se jich vůbec nedotýkat". Nahoře jsme ale zjistily, že poučka zní jinak. "Opice se tě můžou dotýkat, jak chtějí. Můžou ti skákat po zádech i po hlavě. V jedné chvíli na sobě můžeš mít klidně i tři. Můžou ti jemně okusovat rameno, tahat tě za vlasy nebo ti i vytahovat neexistující breberky. Ty se ale v žádném případě nesmíš bránit." Usoudily jsme, že tohle pravidlo zní zábavněji a zapojily se do opičí hry, ve které měly ony jasně navrch a my jsme mohly jen stát jako živá překážková dráha, na které si opice vyhrály do sytosti.

Bilance na konci naší opičí hry byla celkem příznivá, získaly jsme nezapomenutelný zážitek a hodně fotek. Na druhou stranu jsem obdržela kousanec do ramene, sice jemný a nejspíš hravý a láskyplný, opičí zoubky mi neperforovaly kůži, ale obtisk mi tam ještě nějakou dobu na památku zůstal. Co mě ale mrzelo, to byla ztráta klobouku, který měl se mnou původně naplánovanou cestu až do Brazílie, kde jsem měla v plánu využít ho v Pantanalu. Jedna z opic ovšem měla jiný názor a zřejmě se rozhodla, že jí by mohl slušet víc. O to smutnější pro mě bylo, když si ho pak ani nevyzkoušela, ale začala ho okusovat a následně s ním skočila přes zábradlí na malou skálu pod námi. Můj klobouk měl sice ještě několik šancí na záchranu, v jedné chvíli se dokonce opice rozhodla, že by si ho mohla vzít zpět k nám a pochlubit se kámošům, co ulovila u té lidské holky, nicméně za krátkou chvíli jsem již viděla, jak můj klobouk padá nenávratně ze skály. Nikdo tu malou potvoru zřejmě nenaučil šplhat po strmé stěně s kloboukem v zubech.

S opicemi jsme se rozloučili a vydali se dál po Stephenově naučné gibraltarské stezce. Nakonec nás zavezl až k Nickovi domů a domluvily jsme se s ním na večer. Po hrátkách s opicemi byla zapotřebí nutná očista. Večer jsme s sebou vzaly i Nickovu kamarádku JoJo a seznámily ji se Stephenem. Společně jsme vyrazili do baru v přístavu, kde jsme si užili skvělý večer. Koktejly dva za cenu jednoho nás povzbudily k seznamování se s novými lidmi, a tak jsme se potkaly i se dvěma britskými mariňáky, kteří zrovna na Gibraltaru kotvili. Gibraltar nás přesvědčil o tom, že je malý a všichni se tam znají, když jsme v tomtéž baru narazily i na několik Nickových přátel, které jsme za tu krátkou dobu stihly poznat.

Další ráno nás ale čekal přesun do Španělska. Podle plánu jsme se měly dostat do Granady s jedním přestupem z města La Linea, které začínalo bezprostředně za gibraltarskou hranicí. Sotva jsme se tam dopravily, zjistily jsme, že věci půjdou trošku jinak. Domluvit se anglicky bylo najednou poněkud komplikované a nikdo z nás nemluvil tak úplně španělsky. Taky už nikde neprodávali cidery, rychle jsme se ale přeorientovaly na tinto de verano. Závažnější pro nás bylo to, že spoje, které jsme nalezly online, ve skutečnosti neexistovaly. Trochu jsme překopaly náš plán a nakonec jely se dvěma přestupy místními autobusy do Malagy, odkud se nám nakonec konečně podařilo chytit plánovaný autobus do Granady. Blablacars by byly mnohem jednodušší, ale ukázalo se, že shánět je jen pár hodin před cestou se nemusí tak úplně vyplatit.

Z Gibraltaru jsme vyrazily dopoledne, nicméně cesta několika autobusy se protáhla a my jsme do Granady dorazily pozdě odpoledne. Vyrazily jsme tedy alespoň na dobrou večeři. Být ve Španělsku a nedat si pořádnou seafood paellu, to by přece byl hřích!

Další ráno jsme vyrazily na prohlídku města. Lístek do paláce Alhambra jsme zakoupený neměly a ani jsme to úplně neplánovaly, chtěly jsme si k němu jenom vyjet a podívat se zvenku a po okolí. Podle všeho to byla chyba, jelikož bez lístku neuvidíte z Alhambry prakticky nic. Vydaly jsme se tedy zpátky dolů do města, znova nahodily krosny na záda a vyrazily do Malagy.

Co se několikadenního pobytu v Malaze týče, ten se pro mě stal obětí kompromisu. Já jsem chtěla rovnou měrou poznávat město a koupat se v moři, holkám ale šlo primárně o pláž. Jelikož jsem ale dostala "svou" Granadu, v tomhle jsem ustoupila a tak musím říct, že jsme z Malagy neviděly prakticky nic, kolem čeho jsme zrovna neprošly na trase hostel - pláž, pláž - restaurace nebo hostel - restaurace. Na druhou stranu se tam určitě ještě někdy podívám a válení se na pláži s pořádnou zásobou vychlazeného tinto de verano taky nebylo špatné. Naše třídenní návštěva Malagy se tak redukovala na pláž, moře, ryby, mořské plody, tinto de verano a sangrii.

Předposlední večer v Malaze nás Ella nechala s Karin samotné a odletěla za sestrou do Portugalska. My jsme náš poslední španělský den strávily tradičně na pláži a večer v restauraci. Před brazilským putováním bylo třeba načerpat síly. Ráno už následovalo velmi brzké vstávání a cesta na letiště. Čekala nás Brazílie!

← Na skok do USA a Kanady - II. část                               Brazílie, Gibraltar a Španělsko - II. část →